Rusko-tuzemská škola a Tashkent City

Svého času jsem velmi rád sledoval (a rád se k nim vracím) videopřednášky Borise Golendera o Taškentu. Boris Golender je jedním z nejlepších znalců Taškentu a i ve svých 80 letech velmi energickým průvodcem po městě, o kterém ví snad úplně všechno.

Said Azim Baj Muhammadbajev, 1890 (zdroj).

V jedné ze svých lekcí o Turkestánské moderně (začíná v 5:00) vzpomíná na první rusko-tuzemskou školu, založenou v roce 1884 v domě kupce Sajjída Azíma Beje (také zvaného Seid Azimboj či Orifdžonboj). Ruské-tuzemské školy jsou nápadem generálního gubernátora Nikolaje Rosenbacha (1884-1889), který jako jednu z prvních věcí umožnil otevření právě rusko-tuzemské školy. Neobešlo se to bez podpory mecenášů, přičemž se do věci vložit jeden z nejvýznamnějších z nich – Sajjíd Azím Baj, bohatý kupec a podnikatel, který podporoval kulturu, vzdělání, ale i řadu náboženských nadací. Díky jeho autoritě byli po dobytí Taškentu roku 1866 propuštěni všichni otroci. Sajjíd Azim Baj také podporoval ruskou přítomnost v Turkestánu, stal se čestným občanem Ruska, ale působil také v místních orgánech samosprávy (mahkama), kde měl velkou autoritu. Jeho péčí byla například zrekonstruována hrobka Hodži Alambardora, o které již také byla v tomto blogu řeč. Od roku 1871 také usiloval o proměnu výuky v některé z medres na moderní ruskou výuku. V roce 1884 tak podpořil nápad gubernéra Rosenbacha a poskytl část svého domu svého syna Sajjída Ganí pro školu (Ostroumov 1896, s. 109-110). Zde se muslimské děti učily ruštině a některým dalším předmětům, ale zachovávali si výuku Koránu a dalších náboženských nauk. S našimi školami se to asi nedá srovnávat, ale v tehdejší době to byl zcela jistě pokrok oproti jinak znamenitým náboženským školám (medrese). Ukázalo se ovšem, že rusko-tuzemské školy jsou spíše slepou uličkou ve vývoji a po 20-30 letech své existence bojovaly s nedostatkem kádrů, špatnou metodkou výuky, především ruštiny, nebo s nedostatkem žáků. Nicméně určitě se jednalo o památné místo.

Stavba, o které Boris Golender vypráví, je typickým příkladem syntetiky tradičního stylu a turkestánské moderny s okrovými cihlami, jež jsou kladeny do různých zdobných obrazců od vystupků na střeše (šerefe) přes „klíče“ mezi okny až po pro tradiční místní architekturu netypický železný balkon na minaretu. Jak píše Nikolaj Ostroumov, kupec Sajjíd Gani si nechal vybavit dům v částečně evropském a částečně místním stylu. Na videu, ale ještě i na obrázcích turistické skupiny z roku 2018, je dům obklopen typickou taškentskou mahallou, kdysi nazývanou O’kči Mergenči, později zde byla ulice Bolševiků a v postsovětské době ulice Hizmatči (Služebnická).

Chtěl jsem se do tohoto místa podívat, ale bohužel se mi to již nepodaří. Od roku 2019 zpečetil osud této mahally nápad prezidenta na výstavbu monumentální čtvrti mrakodrapů Tashkent City. Vlastně můžeme být rádi, že zůstala zachována alespoň tato památná stavba, tak důležitá pro dějiny vzdělávání v Turkestánu, ale i architektury Taškentu. Dnes je z ní však muzeum řemesel a založení školy nepřipomíná nic, snad pouze malý chlapeček, který zde ovšem stojí bez jakéhokoliv vysvětlení. Samotný dům, označený poněkud nepřesně za mešitu Orifdžonboje, zde stojí jako solitér, zoufale mu chybí předchozí kontext mahally a samozřejmě alespoň nějaký text. A tak pro budoucí generace bude zachována mešita z roku 1915, což bylo ovšem datum určité rekonstrukce domu (pokud si toho vůbec někdo všimne, neboť zájem o historii stavby je v tomto směru pramalý). Jakkoliv jsem spokojený, že stavba zůstala, celkový dojem zakrývají megalomanské věžáky okolo, v jejiž stínu je kdysi poměrně velká stavba jako bázlivě se krčící trpaslík.

I to je pro mně jeden z důvodů, proč nechci moc chodit do Tashkent City. Vždy si jenom vzpomenu nostalgicky útulnou mahally, která je nenávratně zničena ve jménu pokroku (kterému se nebráním, jenom by nemusel necitlivě bourat to staré), a také na slova jednoho z mých známých, který nedávno prohlásil, že na tomto místě „stejně nebylo nic moc“. V tu chvíli si říkám, že každý národ asi musí dorůst do poznání sebe sama (a někdy se to vůbec nepodaří). Vypreparování a sterilizace jedné stavby, ještě s nesprávnou interpretací k tomuto přístupu bohužel nepatří. Dům je tímto mrtvý.