Podařilo se mi sehnat lístky do slavného Ilchomu. Divadlo patří v Taškentu k legendám, neboť bylo založeno v hloubi Brežněvské stagnace v roce 1976 jako první nestátní divadlo v Sovětském svazu. Je až neuvěřitelné, jaké divadlo vzniklo v této době – alternativní scéna vedená režisérem Markem Vajlem, který se stal hlavní postavou projektu a vtiskl mu nezapomenutelnou duši. V 80. a 90. letech se Ilchom stal neodmyslitelnou součástí tehdy poměrně pestré umělecké scény Taškentu a Uzbekistánu. Adaptace her, jakkoliv klasických, v sobě nesly často nádech společenských poměrů ve Střední Asii.
Umělecká tvorba Marka Vajla však i v jinak tolerantním Uzbekistánu narazila na jistou skupinu netolerance. Řada konzervativně založených lidí nesouhlasila s jeho líčením „Orientu“ a krititizovali jej za špatnou interpretaci poměrů v zemi a především náboženství. Bohužel nezůstalo pouze u slovního nesouhlasu. V noci ze 6. na 7. září 2007, když se Mark Vajl vracel z generálky hry Orestea (premiéra byla hned druhý den), jej u jeho domu přepadli tři muži a pobodali jej. Mark Vajl bohužel zemřel na vykrvácení při operaci v nemocnici. U soudu útočníci tvrdili, že se chtěli pomstít za zesměšňováním Koránu, především v hře na motivy A.S. Puškina „Nápodoba Koránu“ (Подражание Корану), kterážto hra však tvrdí pravý opak, než si mysleli jeho vrahové. Spekuluje se také, že svou roli při zavraždění mohl sehrát homosexuální motiv ve hře, kterou jsem mohl shlédnout.
Bílý bílý černý čáp
Jedním z charakteristických představení, které zůstalo na scéně divadla již od své premiéry v roce 1998, se stalo i divadlo Bilý, bílý, černý čáp (Белый белый чёрный аист). Jedná se o výběr z knih a her spisovatele Abdulló Qodiriy o předsudcích a zničeném životě dvou mladých lidí, kteří se musejí ženit navzdory svým přáním a zcela po vůli svých rodičů (k autorovi se ještě později vrátím). Předsudky, honba za penězi nebo zájem dobře vdát dceru či oženit syna v tomto dominovaly ději, tak typickému pro reformisty (džadídy) ve Střední Asii. Pokud nechcete znát děj, přeskočte následující odstavec.
V jednom středoasijském městě se učiteli v medrese narodí chlapec Mahzum a místnímu obchodníkovi Sajídovi dcera Močičehra. Obě děti si žijí svým životem, Mahzum je trochu bláznivý, zádumčivý chlapec, který většinu času tráví na „svém“ dvorku, kde hledí na své bílé čápy. Močičehra je normální dívka, která roste do krásy. V jejích šestnácti letech se však rodiče rozhodnou děti oženit/vdát v souladu s místními tradicemi. Po chvíli dohadů, interpretovaného jako kupčení s nevěstou, se slaví svatba (to’y) proti vůli obou („přivedli mi dívku a řekli ‚toto je Tvoje žena‘; přivedli ke mně chlapce a řekli ‚toto je Tvůj muž‘ „). Ani jeden není na manželství přiravený, Mahzum neví, co s ženou dělat a Močičehra ví, že má definitivně zkažené dětství. Nechce, aby se jí Mahzum dotkl a když se o to pokusí, pořeže jej i sebe. Její matka ráno spustí křik a otec si jí odvede do domu. Obviní Mahzuma ze zmrzačení dívky, přičemž již hlavně počítá, kolik peněz mu vynese odškodnění u soudu. První šaríatský soud dá za pravdu Mahzumově straně, jakkoliv za úplatek soudci. Druhý okružní ruský soud však nespravedlivě odsoudí Mahzuma a jeho rodinu a dostane pokutu. Dívka si vlastně až v tuto chvíli uvědomuje, že má Mahzuma vlastně ráda. Když však dojde k setkání obou manželů v Mahzumově sadu, přijde za ním jeho bývalý přítel Muhammad Karim, který jej však v minulosti hlavně využíval a díky pomluvám se o něm ve městě říká, že měl poměr s Mahzumem. Nemůže sehnat žádnou práci a žádá po Mahzumovi peníze. Když mu je ten nedá, vytáhne na něm nůž. Při honičce však zabije Močičehru, z čehož je však obviněn právě Mahzum.
Mahzum se později stane spisovatelem a všechno sepíše.
Vybrané obrazy ze hry
Mark Vajl zde zobrazil celou řadu problémů uzbecké společnosti jak v 19. století, na počátku 20. století, tak i těch, které přetrvaly i dodnes. Postavil dílo na protikladu „tradiční šaríje“ symbolizovaným rodiči a příbuzenstvem a „novodobé“ šaríje v podání reformisty, který však nakonec není schopen prosadit svou a u soudu je to právě on, kdo uplatí soudce, aby spravedlnost na Mahzumově straně zvítězila. Podobně jako se těžko džadídům dařilo prosazovat své nové nápady proti většinovým starým zvyklostem dodržovaným jak konzervativním učitelem v náboženské škole i proradným a mazaným obchodníkem. Ukazuje se i rádoby spravedlnost „pokrokových“ ruských soudů.
Nikdo se také při domlouvání sňatku i následném hledání spravedlnosti neptá samotných dětí, které se tak stávají hračkami v rukou svých rodičů. Obzvlášť postava proradného obchodníka Sajjída, otce Močičehry, patří k prototypům svého druhu záporných postav – charakter myslící hlavně na peníze. Hra ukazuje i smířený postoj mnoha středoasijských žen, které se musejí (a nakonec to rády dělají) smířit s domluvenou svatbou v brzkém věku a žádnou další perspektivou kromě rodiny a klevet v mahalle.
V přátelství Mahzuma a Muhammada zobrazuje na jedné straně upřímnost a naivitu na jedné straně a vypočítavost na straně druhé. Mark Vajl uvedl i velmi kontroverzní homosexuální téma, které bylo právě v souvislosti s tímto představení hojně kritizováno.
Kromě stále aktuálnímu motivu domluvených sňatků, korupce, boje starého s novým, k zážitku celého večera přispěly i strhující výkony herců. Zatímco ruské dramatické divadlo vyznává spíše klasický přístup, Ilkhom staví spíše na hereckých individualitách, jisté spontánnosti. Prostě vynikající zážitek ve vynikající společnosti s dědictvím vynikajícího režiséra, jehož duch se projevuje v divadle i více jak 15 let po jeho násilné smrti.
Vybrané zdroje:
Ilkhom theatre – Белый белый чёрный аист.
Неизвестный известный Марк Вайль, 2022
Adams, Laura: Modernity, Postcolonialism, and Theatrical Form in Uzbekistan. Slavic Review, 64(2), 2005, p. 333-354.
Lisack, Lucille: «Le théâtre Ilhom à Taškent». Cahiers du monde russe, 54(3-4), 2013, p. 643-668.
Z taškentské čajchány 