Kolejová doprava je neodmyslitelně spojena s počátky této dopravy v Turkestánu. Právě Samarkand se stal prvním místem v centrálním ruském Turkestánu (nepočítáme-li Zakaspicko), kam 15. května 1888 přijel první slavnostní vlak. Ještě dalších jedenáct let trvalo, než se koleje prokousaly přes Timurovu bránu (soutěska mezi Samarkandem a Džizzakem) a Hladovou step až po Taškentu. V romantickém provedení si lze tuto dráhu „projet“ s knížkou Julese Verna Klaudius Bombarnak, kde autor podle vyprávění a popisů jiných vykreslil Samarkand s relativně nevelkými nepřesnostmi (kapitola XII). Poněkud serióznější provedení i s odbornými podrobnostmi lze potom nalézt v cestopisu a podrobném popisu Střední Asie z pera českého učitele a cestovatele Emanuela Faita. Výstavbou železnice se Samarkand stal v letech 1888-1898 (do dostavby dráhy o Taškentu) klíčovým obchodním centrem, kam se svážel náklad z Taškentu, Hladové stepi a Fergánské kotliny a odtud putoval do centrálního Ruska. Místo 2 měsíců karavanní cesty do obchodního centra v Orenburgu v jižním Rusku a dalších několika dní do Moskvy či Petěrburgu bylo možné dovézt náklady do centrálního Ruska během pouhého týdně za výrazně nižší cenu.
V sovětské i postsovětské době se stal Samarkand významnou železniční křižovatkou, odkud vlaky směřovaly na Bucharu (a předtím ještě do Turkmenistánu), na sever do pouštního města Učkuduk a na jih do Karši a na jih Uzbekistánu. Tomu odpovídala i nákladná přestavba nádraží v 80. let ve stylu uzbecké moderny kombinující (v tomto případě velmi vkusně) prvky modernismu a brutalismu s lokálními motivy (Abduraxmanova 2020). Dnes tudy projíždějí prakticky všechny vlaky z Taškentu na západ, případně zde některé z rychlovlaky Afrosijob končí.
Pokud jde o městskou kolejovou dopravu, potom je tato historie ještě pestřejší. Již v době carského Ruska, kdy byl Samarkand vedle Taškentu vůbec nejdůležitějším městem ruského Turkestánu se uvažovalo o výstavbě tramvajové sítě. Na rozdíl od Taškentu k tomu do říjnové revoluce nedošlo.
A tak se koleje od nádraží do města objevily až po roce 1924, kdy se Samarkand stal načas hlavním městem Uzbecké SSR. Hlavnímu městu tak bylo potřeba řešit hromadnou dopravu, která by případně stačila dalšímu růstu. Počítalo se paradoxně se smíšeným provozem nákladní a osobní dopravy, a tak byla mezi nádražím a Sijobským bazarem položena úzkokokolejná železnice. Veškerý rozvoj však byl zastaven s přesunem hlavního města do Taškentu v roce 1930 a Samarkand tak zůstal druhým největším městem Uzbekistánu. Úzkokolejná železnice byla pro svou neefektivnost zrušena (k tomu by patrně dříve nebo později došlo i tak) a Samarkand si na obnovu tramvají musel počkat až do poválečných let.
V roce 1947 tak město opět protnuly koleje a dalších 26 let jezdily ve městě tramvaje, včetně známé trasy Nádraží – Sjiob bozor. V 70. letech, kdy Samarkand (stejně jako Uzbekistán) procházel další fází své modernizace a přestavby, byl systém tramvajové dopravy zrušen a jejich štafetu převzaly autobusy a také trolejbusy, provozované v Samarkandu již od roku 1957. Trolejbusová linka č. 5 vedla po trase zrušené tramvaje. I trolejbusům však v roce 2005 odzvonilo a zdálo se, že hromadná doprava bude doménou autobusů.
Poslední pokus o revitalizaci veřejné dopravy přišel po smrti Isloma Karimova, kdy nový prezident ještě v době svého dočasného mandátu slíbil vrátit koleje do Samarkandu. A když to řekne prezident, byť ještě oficiálně nepotvrzený, tam to musí být, a to co nejrychleji. V letech 2017-2018 tak byly otevřeny dvě linky. Pro tramvajový park nebylo nutné chodit daleko. Samarkandu posloužily české tramvaje, původně zakoupené pro Taškent (2011-2012). Zrušení kolejí v hlavním městě (zůstaly pouze na několika místech) umožnilo přesun těchto ještě ne tak starých kousků do druhého největšího města Uzbekistánu. Jednou z linek nebyla opomenuta ani známá trasa. Nutno však dodat, že do dokonalého systému, jak jej známe z Prahy, z měst západní Evropy či třeba z Istanbulu, mají tamější tramvaje daleko. Především je to příšerný stav svršku, který byl, jak to vypadá položen pro inauguraci prezidenta, aby se staronovou tramvají projel, a od té doby se na údržbu nesáhlo. Nikoho také nenapadlo oddělit tramvajovou trať od silnice, takže se stále setkáváme s auty, které vjíždějí do kolejí a zdržují vozidlo. Škoda, mohla by z toho být zajímavá rychlodráha uvnitř města.
Kolejová doprava v Samarkandu však rozhodně pro fandy železnice stojí za návštěvu, stejně jako projížďka vlakem Afrosijob (pokud tedy na něj seženete jízdenky, což je již několik týdnů dopředu poměrně beznadějná záležitost).
Vybrané zdroje:
Fait, Emanuel: Národové Středoasijští. Matice česká, Praha, 1912.
Verne, Jules: Klaudius Bombarnak, Josef R. Vilímek, 1928 (či jiné vydání).
Абдурахманова, Фотима: Модернистский вокзал в Самарканде. Узбекистан: блокнот исследователя, 1.10.2020. https://uzbloknot.wordpress.com/2020/10/01/vokzal-samarkanda/
Бочкарева, И. Б.: Железнодорожное строительство в стратегии Российской империи… по освоению Туркестана. Известия АлтГУ. Исторические науки и археология. Барнаул, №5 (109), 2019, с. 33-38.
Николаевич, Олег: Самарканд. Железная дорога. MyTashkent.uz, 27.2.2012. https://mytashkent.uz/2012/02/27/samarkand-zheleznaya-doroga/
Самарканд – Городская УЖД. https://transphoto.org/articles/4378/.
Трамвай в Самарканде. MyTashkent.uz, 2.1.2014. https://mytashkent.uz/2014/01/02/tramvaj-v-samarkande/
Z taškentské čajchány 
