Dnes si těžko dovedeme představit, co znamenalo v poslední třetině 19. století staré město v Taškentu. Vydejme se v této době pěšky či bryčkou z nového města do starého (od počátku 20. století bychom mohli sednou i do tramvaje, přejděme most na Urdě (místo, kde do dobytí Taškentu Ruskem v roce 1865 stávala vojenská pevnost kokandské posádky, později zde byla nechvalně proslulá čtvrť Kašgarka), abychom se dostali do Šajhantauru, jedné ze čtvrtí starého města. Kanál Anhor byl dělící linií, která vedla mezi ruským a „tuzemským“ městem. Osou byla Šajhantaurská ulice, která však byla poměrně úzká a lemována přízemními domky, typickými pro staré město v Taškentu.
V minulosti se jednalo o jedno z centrálních historických i náboženských míst Taškentu, jež bylo spojené s legendami o Alexandru Makedonském, o příchodu islámu do Střední Asie a o mnoha dalších osobnostech bohatého středoasijského panteonu svatých. Místo, které bylo promodlené ještě dávno do příchodu islámu.
Podle pověsti zde byl pohřben šejch Hovendi Tahir (od tohoto jméno celé čtvrti Šajhantaur, někdy také Šajhantahur), spojený s Timurovským obdobím přelomu 14. a 15. století. šejch Hovendi at-Tahur byl potomkem Proroka Muhammada (v jeho rodokmenu – šadžara – bylo zaznamenáno, že je 17. generací chalífy Umara al-Chattába). Pocházel z vesnice Boghustan, kde je dodnes hrobka jeho otce šejcha Omara. Šejch se usídlil u pramene léčivé vody, která tehdy vyvěrala na tomto místě v centru Taškentu. Podle legendy to byl právě šejch Hovendi at-Tahur, který touto vodou vyléčil vládci světa (Sohibkirónu) jeho zranění pravého kolena (podle toho se mu také říkalo Timur Lenk, tj. Chromý). (Йазди 2008, s. 35-36). Timur Lenk mu toto vyléčení nikdy nezapomněl, stal se jeho patronem a po jeho smrti nechal nad jeho hrobem vystavět velké mauzoleum.
Na konci 14. století se tento šejch stal jedním z hlavním představitelů řádu naqšbandíja, založeném jeho současníkem Baháuddínem Naqšbandím. Vůbec celý rod boghustánských šejchů hrál významnou roli v náboženské i politické historii timurovské Střední Asie. Vnukem šejcha Hovandí at-Tahura nebyl nikdo jiný než Hodža Ahrar Valí, o jehož osobě pojednával minulý blog.
Mauzoleum ze 14. století bylo, jak bylo řečeno, postaveno nad hrobem velkého šejcha. Ten byl pohřben pod jedním ze staletých (a možná i tisíciletých) stromů, druhu jalovce. Mohutný kmen se dnes táhne celým mauzoleem od hrobky až po střechu kupole. Těchto stromů zde bylo údajně 48 a na starých fotografiích ze 20. století jsou ještě vidět a byly pořezány v rámci boje s náboženstvím na konci 20. let 20. století. Již v době smrti šejcha byly suché, nicméně legendy spojují jejich výsadbu s Alexandrem Makedonským, který skutečně na území dnešního Taškentu byl v letech 330-329 př. n. l. Také se v minulosti tyto stromy nazývaly sauri iskandar (jalovce Iskandara, tj. Alexandra). Ostatně, vedle těchto vyschlých uctívaných stromů se celý komplex utápěl v zeleni, stálo zde okolo 500 stromů, což dnes zní zcela absurdně (zvláště po zprávě o vyřezání téměř 50 000 stromů v Taškentu jen za poslední léta).
Původní mauzoleum z 15. století však bylo výrazně přestavěno v 18.-19. století do podoby, jak jí známe z prvních obrázků a fotografií Taškentu na konci 19. a v první polovině 20. století. Není divu, že se v okolí nacházel nejpopulárnější hřbitov starého města. Na počátku 19. století bylo k hrobce Hovendi at-Tahura přistavěna ještě hrobka dalšího významného politika Taškentu – Junuse Hodži, potomka šejcha Hovandi at-Tahura, který vytvořil z Taškentu samostatný městský stát na přelomu 18. a 19. století. Vedle něj leží jeho syn, který po smrti svého otce neúspěšně bránil Taškent před nájezdem kokandského vojska. Jeho smrt v roce 1810 znamenala na více jak půl století (až do ruského vpádu v roce 1865) přechod Taškentu do područí Kokonského chanátu, což obyvatelé tohoto významného obchodního centra nesli s velkou nelibostí a také při nájezdu generála Čerňajeva se přiklonili spíše na variantu připojení k Rusku.
Vedle mauzolea stojí hrobka Kaldyrgač, kde je podle některých legend pohřben místní šlechtic Kaldyrgačbej, podle jiných zde ležela kypčacká princezna Kaldyrgačbibi. Ve skutečnosti je toto mauzoleum spojené s kazašským soudcem Tole Bi (podle něj se mauzoleum jmenuje Kaldyrgačbyi = Soudce – vlaštovka). Tole Bi byl jedním ze zakladatelů kazašského národa, který v polovině 18. století pomohl výše zmíněnému Junusovi Hodžovi svrhnout buddhistické džungarské nájezdníky a kočovníky, kteří tehdy napadali na velkou část středoasijských stepí a na několik let se jim podařilo dobýt i Taškent, zvláště po krizi bucharského státu. Z tohoto důvodu má také hrobka zcela jinou architekturu, charakteristickou spíše pro kazašské či kyrgyzské stepi (lze srovnat například s údajným mauzoleem Manas v Kyrgyzstánu, Manas Ordo). Z tohoto důvodu je v současné místo významné pro kazašskou diasporu v Taškentu.
V komplexu se ještě zachovala hrobka Junuschána (také nazývaného Chán Usto), jednoho z uctívaných čingischánových potomků a děda posledního Timurovce Zahiruddína Bábura. Junus Chán byl všeobecně talentovaným a vzdělaným mužem, žákem významného perského učence Alího Jezdího, uměl kreslit miniatury, vyrábět (odtud přezdívka ustó = mistr). V 15. století se stal vládcem obnoveného čagatajského impéria Mogolistánu (rozkládalo se od Taškentské oázy a Turkestánu, přes dnešní provincii Sin-ťiang až po dnešní Mongolsko) a ustanovil nakrátko Taškent jejím hlavním městem (1481-1486). V mogulské kronice Tarixi Rašídí (Kronika Rašídova) z 16. století autora Muhammada Hajdara se uvádí příjem jednoho z návštěvníků u Junuse Chána: „Čekal jsem Mongola, ale spatřil jsem muže perského typu s plnovousem; byl elegantní, vytříbenou řečí a způsoby, které jsou zřídka viděny i u Peršanů“ (Tarikhi Rašidi, 1898, s. 97). Mauzoleum je však dnes nedostupné, neboť je součástí uzavřeného areálu Islámského institutu.
Na území celého komplexu v minulosti stávaly i další stavby. Jednou z nich byla i mešita kupce Saidazima Beje, kterou jsem ukázal již v příspěvku o první rusko-tuzemské škole.
Od doby carského Ruska se mnohé změnilo. Slavné jsou fotografie monumentálního vchodu do komplexu, podél kterých jezdí tramvaj. Když v roce 1905 belgická otevřená akciová společnost začala stavět tramvajovou síť v Taškentu, právě od Urdinského mostu okolo komplexu Šajhantaur vedla první linka do starého města (vždy mi toto vyprávění připomínalo Foglarovu „Starou čtvrť“ z Hochů od Bobří řeky). Kvůli úzkým ulicím byla tramvajová trať jednokolejná, pouze na některých místech na zastávkách (mj. i na Šajhantauru) byly dvě koleje pro míjení tramvají.
Po bolševické revoluci byl komplex postupně desakralizován. Jako jedna z prvních byla uzavřena medresa Išonkuli Dadho z XIX století, jejíž monumentální budova lemovala ulici Šajhantaur, dnes Ališera Navoi. Ve 20. a 30. letech se však tato již bývalá medresa stala kolébkou uzbeckého kina, kde se natáčely či zpracovávaly první uzbecké filmy až do 2. světové války. V době válečné evakuace zde také sídlil Mosfilm a natáčely se kultovní filmy jako Dva bojovníci (Два бойца). Nicméně postupná likvidace areálu nebyla zastavena ani s filmovými studii. Ještě ve 30. letech byly strženy mešita Auráb mešita Saida Azimbaje. V letech 1945-1953 průčelí medresy i brána do komplexu nahrazena dnešními stalinskými budovami. Hřbitov padl za oběť výstavbě nové široké ulice Navoi s knihovnou a dalšími náležitostmi. Z mohutné brány do komplexu (čortak), postavené v roce 1892, se podařilo zachránit dřevěné dveře, které jsou dnes v muzeu umění (Ажиметов 2011). Poslední zbytky medresy, včetně jejího portálu, ustoupily výstavbě třídy Navoi v 60. letech. V roce 1967 potom padla za oběť „progresu“ mešita Chátun, přenesená sem ze starého města, z náměstí Eski Džuva, ve 20. letech proměněná na „Rudou čajchánu“. Po taškentském zemětřesení roku 1966 měl celý komplex definitivně ustoupit nové výstavbě divadelního muzea a koncertnímu sálu. NIcméně i díky intervenci u prvního tajemníka Šarafa Rašidova se pravděpodobně podařilo zachránit alespoň část nejcennějších staveb, které můžeme obdivovat dodnes, a to včetně hrobky šejcha Hovandi at-Tahura. V roce 1971 zde byla pobočka Islámského institutu, který v sobě zahrnul i budovu mauzolea Junuse chána, která je tak dnes nepřístupná. Replika vchodového portálu (čortak) byla postavena v roce 2021 a dnes neodmyslitelně ukazuje vchod do bývalého areálu.
Vybrané zdroje:
Tarikh-i Rashidi. Translated by Denisson Ross, 1898.
Йазди, Шараф ад-Дин: Зафар-наме (перевод Ашраф Ахмедов), Ташкент 2008.
Ажиметов, Кудратулла: Шейхонтаурские ворота как уникальный экспонат, MyTashkent.uz, 15.3.2011.
Видеолекторий «Ферганы»: Борис Голендер. O древнем Шейхантауре.
Z taškentské čajchány 
