Ranní vycházka mě zavedla k mauzoleu, které jsem navštívil již několikrát a opět jsem se nemohl ubránit dojmu, že ne vždy je nutné staré památky rekonstruovat k modernímu obrazu. Šejch Ubajdullah Hodža Ahrar (uzbecky Ubajdullo Xo’ja Ahror) patří k nejvýznamnějším představitelům súfijského řádu naqšbandíja založeném jeho předchůdcem Baháuddínem Naqšbandím na počátku 14. století.
Život Hodži Ahrara by vydal na dlouhý román (který o něm koneckonců byl sepsán) a faktickou kroniku timurovské Střední Asie (žil v letech 1404-1490). Pocházel z oblasti Čarvak, dnes zatopené stejnojmennou nádrží v podhůří Ťan-Šanu, jež dosahuje až téměř k Taškentu. Jeho pradědem byl další z významných šejchů naqšbandíje šejcha at-Tachura, jehož hrobka a mešita dala název celé čtvrti starého Taškentu (Šajchantachur). Již od mládí byl známý svou náklonností k náboženským vědám, a proto byl ve svých 22 letech poslán do Samarkandu. Zde se mu na hrobce známého světce Kusáma ibn Abbáse (dnes komplex Šáhi Zinda v Samarkandu) zjevil jak Prorok Muhammad (s), tak i Ísá Peyghambar, tj. Ježíš. Nesouhlasil příliš se světskými vědami, které pěstoval tehdejší vládce Ulughbek (autor světoznámých hvězdářských tabulek), preferoval spíše duchovní svět, byť se nezříkal světské práce. Ze Samarkandu se Ubajdullah odebral do Buchary k hrobce učitele a zakladatele řádu Baháuddína Naqšbandího a odtud došel na svou nejdůležitější pouť k Jákubovi al-Čarchímu, světci, žijícímu v malé vesničce Halkat v Hissarských horách (dnešní Tádžikistán). Maulána Čarchí v něm uviděl budoucího významného súfijského světce a dal mu tzv. iršád, tj. dokument potvrzující, že může být súfijským představitelem. Ubajdullo se vrátil do Taškentu v roce 1432 a následoval závětí šejcha Naqšbandího („Bůh v srdci, ruce v práci“). Brzy si získal přezdívku Hodža Ahrar (tj. učitel zasvěcený Bohu), ke které byla později přidána ještě přezdívka válí (věštec). Jeho sad nedaleko Parkentu (dnes parkentský bazar) plodil neobvyklé množství plodin. To mu umožnilo například otevřít sýpky v době velké neúrody. Začali se k němu obracet lidé z nejrůznějších koutů regionu, a to včetně bohatých lidí. Jeho majetek se brzy rozmnožil a Hodža Ahrar jej používal na stavbu mešit a medres a také na podporu chudých. Jeho sláva se šířila celou zemí a po vraždě Ulughbeka a mocenských bojích v Samarkandu mezi Timurovci se moci chopil sultán Abú Sajjíd a jako jeho rádce byl povolán do Samarkandu právě Hodža Ahrar. Jeho konzervatismus přispěl k zastavení podpory vědy a kultury, které pěstoval Ulughbek a kterou šejch považoval za škodlivou. Na druhou stranu jako dobrý hospodář podporoval rozvoj zemědělství a řemesel. Vedle jeho sadů a dalších pozemků v Taškentu spravoval značné množství majetku i v Samarkandu (Чехович 1974). Dopisoval si s řadou velikánů své doby, ať již z politických nebo kulturních důvodů. Čilou korespondenci vedl s Ališerem Navoim, tehdejším vezírem a literátem „sousedního“ Herátu (vedle Samarkandu druhého sídla Timurovců). Maulána Abdulrahmán Džámí, významný literát, teolog a filosof, byl jedním z blízkých lidí Hodžy Ahrara v Herátu a do určité míry i jeho vyslancem na dvoře tehdejšího herátského vládce Husajna Bajkary.
Zemřel na svou dobu v požehnaném věku 86 let v roce 1490 a je pohřbený v Samarkandu. Jeho hrobka se prakticky okamžitě stala předmětem poutí a v 17. století byl vezírem bucharského chána Nodirem Diván Begim postaven komplex mešity a medresy, která je dnes jedním z významných míst Samarkandu, kterému vévodí medresa Nodir Diván Begi postavena jako malá kopie medresy Šír Dór na slavném náměstí Registon.
Před svým odjezdem z Taškentu do Samarkandu v roce 1451 nechal Chodža Ahrar vystavět novou páteční mešitu hned u bazaru Čorsu (čtyři vody). Přestože na konci 15. století noví vládci Střední Asie, kočovní Šajbánovci z potomků Uzbeka chána, sice zabavili obrovské majetky náboženských nadací Hodži Ahrara, samotný řád si netroufli zrušit, stejně jako mešity postavené Hodžou Ahrarem. Mešita byla v 18. a 19. století doplněna rozlehlým dvorem tak, aby se sem vešel rozrůstající se počet věřících Taěkentu. Ve své původní podobě mešita vydržela až do série zemětřesení v 19. století – v roce 1866, 1868 a 1886. Při tom posledním byla vážně narušena statika, nicméně car Alexandr III. přispěl na její obnovu, a proto se mešita nazývala také „carskou“. Nezachovala sice všechny rysy původní stavby, nicméně byla monumentální stavbou zdaleka převyšující své okolí a stojící ještě na vyvýšenině okolo bazaru Čorsu, srdce Taškentu již od dob novodobého založení města na počátku 9. století. Ostatně, dnešní ulice Haqiqat, v minulosti Gulbazar byla jednou z hlavních obchodních ulic Taškentu.
V současnosti se bohužel z původní mešity Hodži Ahrara nezachovalo vůbec nic. Mešita samotná byla zrušena již na konci 20. let. Velký prostor v mešitě však byl i nadále využíván a existují snímky, které ukazují v mešitě školní přestávku (viz níže), stranické schůze či tancování chorovodu. Ve 30. letech sloužila mešita jako základní škola, poté do 80. let jako učiliště. V 50. letech 20. století byla rozebrána i bývalá nevelká medresa Hodži Ahrara, ze které se otevíral vynikající výhled na bazar Čorsu a na staré město v Taškentu.
Vybrané zdroje:
DeWeese, Devin: The „Mashi’ikh-i Turk and the Khojagan“. Rethinking the links between the Yasaví and Naqshbandí Sufi traditions. Journal of Islamic Studies, Roč. 7, č. 2, s. 180-207.
Чехович, О. Д. (сост.): Самаркандские документы XV-XVI вв. О владениях Ходжи Ахрара в Средней Азии и Афганистане. Восточная литература, Москва, 1974.
Кудряшов, Андрей: Святые покровители Ташкента. Часть IV. Шейх Хованд Тахур и Ходжа Ахрар. Fergana.agency, 17.01.2007.
Кузиев, Турсунали: Ходжа Ахрар, часть первая: жизнеописание. My Tashkent.uz, 13.8.2011.
Кузиев, Турсунали: Ходжа Ахрар, часть вторая: пятничная мечеть. My Tashkent.uz, 14.8.2011.
Кузиев, Турсунали: Ходжа Ахрар, часть третья: захоронение. My Tashkent.uz, 14.8.2011.
Кузиев, Турсунали: Ходжа Ахрар, часть четвёртая: великолепие геометрии. My Tashkent.uz, 14.8.2011.
Poslední ranou do vzhledu páteční mešity Hodži Ahrara byla rekonstrukce ve druhé polovině 90. let, která proběhla (řečeno s Cimrmanem) v duchu hesla „po menších úpravách z toho zbylo úplně jiné stavení“. Současný vzhled páteční mešity nepřipomíná vůbec nic – dvůr byl rozšířen, na místě jedné kupole s kamennou klenbou se objevily tři kupole (nevím, proč si tehdejší „stavitelé“ či „restaurátoři“ myslí, že když dodáte dvě novém kupole po stranách, bude to všechno vypadat ještě lépe). Výsledkem je opět unylá architektura, která nijak nekomunikuje s vedlejší medresou Kukeldoš, ani s okolní zástavbou. Původní nádvoří mešity bylo rozšířeno a otevřeno do ulice. Prostě, z původní mešity nezůstalo vůbec nic (asi jako kdybychom chrám sv. Mikuláše na Malé straně v Praze nebo jiný kostel zcela přestavěli v moderním hávu.
Celý prostor byl zcela vyčištěn (již opět mě vyvanulo na mysli slovo „sterilizovaný“) a jediným dochovaným svědkem minulosti tak zůstala malá mešita Gulbazar, která si zachovala alespoň částečně podobu z 15. století (nepočítaje ovšem kovovou kupoli), která na svou rekonstrukci (doufejme, že ne „rekonstrukci“) čeká dodnes.
Z taškentské čajchány 