Tento příběh jsem vyčetl minulý rok, když jsme se s dcerou chystali do Buchary. Na jednom ze starých snímků Buchary jsem si všiml hodin a našel jsem stručnou zmínku o Giovanni Orlandim a jeho úloze hodináře v bucharském emirátu.
Eugene Schuyler, americký cestovatel, který navštívil Turkestán (včetně Buchary) v roce 1868 o tomto muži sebral zajímavá svědectví (Schuyler, Vol. II, 1877, s. 90-91). Podobné vyprávění uvádí dánský cestovatel Ole Olufsen (1911, s. 538). Ital se dostal do Střední Asie prostřednictvím jednoho z bohatých obchodníků v Orenburgu, který nelegálně (pod záminkou kolonizace oblasti) vysílal důvěřivé Evropany a další lidi mezi kazašské kmeny. Giovanni Orlando z Parmy byl pravděpodobně jedním z nich. Kazaši jej prodali do Buchary, kde se jej emír pokoušel přimět ke změně víry. To Orlando odmítl a za trest byl uvržen do nechvalně proslulého bucharského „zindanu“ (vězení), jehož podmínky známe z popisů jak ruských, tak i britských emisarů na bucharském dvoře. Očekávala jej poprava. Aby si zachránil život, dostal se z tohoto pekla dostal a zároveň nemusel měnit víru, slíbil tehdejšímu emírovi Nasrulláhovi (vládl dlouho v letech 1826-1860), že mu bude schopen udělat přístroj na měření času. Skutečně se mu podařilo vyrvořit velké hodiny, které byly umístěny nad vchodovou bránu do bucharského Arku (pevnosti). Emír Nasrulláh, který měl jinak pověst krutého a nelítostného panovníka, byl z hodin nadšen, daroval Orlandovi život a ustanovil jej správcem hodin. Opravoval emírovi i další přístroje, například darovaný dalekohled a jinou optiku. Mohl tak v klidu, se slušným platem, prožít v nejistém prostředí Buchary. Podle pověsti však jednoho dne emírovi upadl dalekohled a rozbil. Orlandu byl povolán na trůn, bohužel přesně v momentu, kdy popíjel alkohol se svými arménskými nebo židovskými kumpány (ti jediní měli povolení pít víno).
Když se před emírem zjevil v nestřízlivém stavu, byl opět uvržen do vězení a emír mu vzkázal, že jedinou cestou, jak si zachránit život, byla změna víry. K tomu jej měl přesvědčit jeden speciálně k němu dosazený kozák. Ani on neuspěl s argumentem, že by si mohl zachránit, život, kdyby přijal alespoň naoko islám. Giovanni Orlandu prý zůstal neoblomý, a tak jej v roce 1851 nechal emír popravit. Hodiny na bucharském Arku však zůstaly i nadále a emír povolal několik dalších „hodinářů“, kteří se o hodiny mohli starat.
Tato verze, kterou popisuje Eugene Schuyler, je samozřejmě negována jinými svědectvími, podle nichž hodiny byly do Buchary dovezeny jako trofej z Kokandu při vpádu bucharských vojsk do města v roce 1842 (Ark Buchary, . Nicméně kroniky (kokandské i bucharské se o něčem podobném nezmiňují a celé vyprávění je založeno na etnografických materiálech – vyprávění starců z Buchary ve 30. a 40. letech 20. století. Podobně L. F. Kostenko (1871) ve své knize o cestě do Buchary přináší svědectví o jakémsi Alí Muhammedovi Karatajevovi, ruském Tatarovi, který prchnul z Ruska za neplacení daní. V Buchaře se vetřel do přízně emíra jako hodinář, překladatel a vůbec „expert“ na vztahy Buchary s Ruskem. Toto a další svědectví jsou však často založené na vyprávění Karatajeva dalším ruským cestovatelům a diplomatům a je otázka, zda by tento člověk natolik šikovný, že uměl sestavit a udržovat (to druhé možná ano) hodiny. Jeho stopa však mizí začátkem 70. let 19. století a nemáme od něj žádné svědectví.
Osud bucharských hodin po revoluci zůstává nevyřešen. Ferdinand Bailey, který přes Bucharu prchal před rokem 1920 před bolševiky ještě odiny zmiňuje (Bailey 1992, s. 245). Na fotce z let 1923-1927 (viz výše) jsou ještě hodiny zobrazeny, zatímco na fotografii datované rokem 1927-28 již zmizely (viz níže). Nadšenec na Facebookové stránce Anatoly Otlivanchik uvádí rok zmizení hodn k roku 1925, nicméně neuvádí žádný zdroj pro své tvrzení.
Zdá se tedy, že hodiny zmizely z Arku mezi léty 1923-1928. Vzhledem k tehdejším poměrům lze předpokládat, že se jednalo o „práci“ některého z významnějších představitelů tehdejšího Uzbekistánu či konkrétně Buchary. Možná poté hodiny zdobily kabinet či domov některého z nich, dokud se nerozbily. Nicméně zde se již dostáváme na půdu čistých spekulací.
Vybrané zdroje:
Арк (кремль) Бухары в конце XIX – начале XX вв.
Olufsen, Ole: Emir of Bokhara and his country (Journey and Studies in Bokhara), Copenhaguen – London, 1911.
Костенко, Л. Ф.: Путешествие в Бухару русской мисии в 1871 г. Санкт Петербург, 1871.
Schuyler, Eugene: Turkistan. Notes of a Journey in Russian Turkistan, Khokand, Bukhara, and Kuldja, New York, 1877.
Z taškentské čajchány 
