Hakim Ata Sulejman Bakirgání

„Cesta je dlouhá, noc je temná, spas svou duši, bezedný oceán je jako voda lásky“ (Hakim Ata Bakirgání).

Dnešní vyprávění o světcích ve Střední Asii nás zavede daleko od Taškentu, do dalekého Karakalpakstánu, k hrobce Hakima Aty Sulejmana Bakirgáního (přesněji Baqirgani, cca 1091/1095/1104-1186). Tento muž patří mezi méně známé, přesto výjimečné světce ve Střední Asii. Jeho hrobka a posvátné místo patří mezi velmi málo navštěvované a většina turistů, kteří se řítí auty z Kungratu do Mojnaqu a zpět o něm ani neví. Já jej znám pouze díky mému známému, karakalpackému historikovi, který nás tam svého času zavezl. Nicméně nejedná se o velkou zajížďku ze silnice Mojnaq-Kungrat, takže pokud někdo jede taxíkem tímto směrem, je možné poprosit taxikáře, aby na cca 10 km sjel z cesty směrem na vesnici Dosliq a navštívil toto místo (lokace na Mapy.cz).

Čím je Sulejman Bakirgání zajímavý? Především se v jeho osobě spojují další dva významní světci středoasijského panteonu. On sám byl murídem (súfijským žákem) Ahmeda Hodži Jassawího, zakladatele jednoho ze tří nejznámějších sofijských řádů v regionů – jassawíja (dnes pohřbený v kazašském městě Turkestán). A nejen to. Podle legendy patřil k jeho nejvěrnějším žákům. Jednoho dne chtěl Ahmed Hodža Jassawí vyzkoušet své murídy (žáky) a schválně udělal v modlitbě několik chyb. Z 99000 žáků (jak symbolické!!) jediný Bakirgani odhalil chybu. Sám se stal žákem již v 15 letech poté, co byl s chlapci na dřevo. Na cestě zpět začalo pršet, a zatímco ostatním chlapcům dřevo promoklo, malý Sulejman je zabalil do svých šatů a přinesl je suché (Zaleman 1898, s. 122). Poté se mu zjevil svatý duch a nazval jej Hakimem Sulejmánem (tj. Moudrým vládcem Sulejmánem).

Po vyučení posílal Ahmed Hodža Jassawí své žáky do různých míst Střední Asie, aby tam šířili islám. To byl i osud Hakima Aty Sulejmana Bakirganiho. V duchu tehdejší doby mu Jassawí daroval velblouda a velel mu jít až tam, kde se velbloud zastaví (podobné i jiným legendám v regionu). Velbloud se zastavil na dolním toku řeky Amudarji, kde Bakirgání založil novou osadu. V dalších legendách (Chošnijazov 2021, s. 45) se ukazuje na jiný rys středoasijských legend při určování místa – když se velbloud zastavil, Bakirgání vyslal se svého luku střelu, která měla nalézt nejlepší místo pro osadu v rámci regionu.

Některé verze (Komarov 1902) mylně umísťují život Bakirgáního do dnešního severního Tádžikistánu s odkazem na existenci stejnojmenné říčky Hodža Bakirgání. Nicméně již maďarský cestovatel Arminius Vámbery, který navštívil Střední Asii jako chudý derviš, uváděl jeho hrobku ve směru za Kungratem (Vambery 2003, s. 183). Podle jiné legendy tehdejší karachánovský chán této oblasti byl natolik potěšen příchodem významného žáka již tehdy uctívaného Jassawího, že mu na dolním toku Amudarji daroval půdu, aby mohl postavit dům i vesnici. Dal mu také jednu ze svých dcer Anbar-ona za ženu. Podle legendy (Chošnijazov 2021, s. 46) manželka chána vyslal k natolik uctívanému muži tři své dcery. Dvě starší s ním nenašly společnou řeč, zatímco třetí, nejmladší, byla moudrá a dělala totéž, co Hakim Ata. Ten si jí nechal přes noc v domě, aniž by se jí dotkl a poté jí poslal domů s tím, že si právě tuto ctnostnou dceru vezme.

Právě Anbar-ona je mostem k dalšímu významnému svatému a pokračovateli řádu jassawího Zangi-Otovi (jeho hrobka patří k nejvýznamnějším poutním místům v okolí Taškentu), za kterého se vdala jako vdova po smrti Sulejmana Bakirgáního. Anbar-ona (a také matka Hakima Aty Ulugh Pódšó) pomáhaly Zangi-Otovi v jeho díle a staly se především patronkami ženských problémů. Zangi-Ota také obě ženy velel pohřbít po svém boku a uctívat, což se děje dodnes při návštěvě místa Zangi-Ota.

Sám Bakirgání se stal populárním následovatelem a šiřitelem díla Ahmeda Jasawího. Přicházeli k němu kupci na cestě z Povolží do Chórezmu (dnešní Chiva v Uzbekistánu, respektive Konja-Urgenč v Turkmenistánu), jímž vyprávěl myšlenky a dílo tehdy nejvýznamnějšího světce Střední Asie. Značnou popularitu si získal u Tatarů nebo Baškirů. Mezi jeho hlavní díla, vydaná však až v 19. století (tj. se značným zkreslením) patřila především Bakirgan Kitabi (Kniha Bakirgana), která představuje jakousi čítankou děl nejvýznamnějších světců své doby (vč. Jassawího a samotného Bakirgáního). V jeho vlastních částech se zabýval možnostmi prožívání islámu a vyzývá k duchovní čistotě, dobru a ctnosti. Člověk je podle něj předurčen sloužit Bohu, ke kterému se však lze pouze přiblížit, neboť mezi Bohem a člověkem jako jeho sluhou je neviditelný závěs. Zdůrazňuje, že cesta k Bohu vede přes vzdělání (samozřejmě o Bohu) a zároveň poznáním muslimských obřadů a zvyků. Pouze vzdělaný člověk s otevřeným srdcem a duší může otevřít svůj „vnitřní zrak“, který jej může přiblížit (ovšem nikoliv zcela) k Bohu. Zároveň však zdůrazňuje nutnost uctívat zákony přírody, jež je rovněž stvořena Bohem (Sulejman Bakirgání). Jinak tato kniha je zároveň významným památníkem raně turkické literatury.

Hákim Ata se také velmi zabýval eschatologií (naukou o konci světa), čemuž je zasvěcena jeho kniha Achyr Zaman Kitabi (Kniha posledních dnů). Bakirgánímu se připisuje i povídání o vyprávění o Panně Marii (Hazrat Marjam kitabi, Matveev 1895), které se soustřeďuje především na poslední dny této světice, kterou vedle křesťanství uctívá i islám (jako matku předposledního z Proroků Ísy Masíha, tj. Ježíše Krista).

Když Hakim Ata Sulejman Bakirgání zemřel, jeho osadu na 40 let zatopily vody řeky Amudarja. Teprve poté voda vyschla a svatý duch velel tehdejšímu učenci Džalaluddínovi Manzilchánovi najít hrobku Hakima Aty. To se mu podařilo s pomocí stařen a divoké zvěře, která chodila ke svatému místu pít. Džalaluddín se stal správcem hrobky a když přišel jeho čas, zjevil se Hakim Ata v podobě ptáka jinému místnímu světci a přikázal mu, aby se jeho syn Sajjíd-Ata stal správcem hrobky. Džalaluddín byl pohřben rovněž vedle Hakima Aty a jeho hrobka se stala rovněž uctívanou a je možné ji dodnes vidět. Když zemřel i Sajjíd Ata, podle jeho příkazu jej položili na arbu (vůz s velkými koly) a postavili hlavou ke svatyni Kaaba v Mekce. V noci se duchové spříznění s Kaabou utkali s duchy Hakima Aty Bakirgáního, přičemž poslední zvítězili a tělo Sajjída-Aty bylo rovněž pohřbeno vedle Bakirgáního (Zaleman 1898, s. 125-127).

Legendy okolo Hakima Aty Bakirgáního se staly jedněmi z nejvýznamnějších vyprávění o životech svatých pro všechny národy žijící na dolním toku řeky Amudarji a vyprávějí se v některých rodinách dodnes. Přežily i sovětskou moc, kdy se náboženské tradice předávaly v rámci rodiny nebo úzkého kruhu lidí (Sultanova 2012, s. 147-148). V roce 2020 byl celý komplex restaurován a v okolí hrobky byla postavena nová mešita.

Vybrané zdroje:

Baltabayeva, A: The Religious and Philosophical Creativity of Suleiman Bakyrgani. Bilimname, č. 36, 2018, s. 499-525.

Güzel, A.: Süleyman Hakim Ata Divanı. Akçağ Yayınları, 2023.

Sultanova, R: Yassavi zikr in twenty-first century Central Asia: sound, place and authenticity.“ Performing Islam, roč. 1, č. 1, 2012, s. 129-151.

Вамбери, А.: Путешествие по Средней Азии. Восточная литература, Москва, 2003.

Залеман К. Г.: Легенда про Хаким-. Известия Императорской академии наук, Санкт-Петербург, 1898.

Комаров П.А. Ходжа Хаким Сулейман Бакыргани. Туркестанские ведомости. Ташкент, č. 9 (31.1./13.2.), 1902, s. 50-51.

Матвеев С. М.: Мухаммеданский рассказ о Св. Деве Марии. Известия Общества археологии, истории и этнографии при Императорском Казанском университете, Казань, t. XIII, č. 1, 1895, s. 19-34.

Хошниязов Ж.: Периодические черты преданий о Хаким Ате и некоторые параллели. The Scientific Heritage. 2021. №77-4.