Pokračujeme v procházkách po posvátných místech Taškentu a tentokrát zamíříme do to toho nejvýznamnějšího a turisty pravděpodobně nejvíce navštěvovaného místa. Jedná se o komplex Hast Imama nedaleko taškentského hlavního bazaru Čorsu. Jedná se o lokalitu Sebzar, což znamená „plný či hojný jablky“. Ukazuje to jednak, že místo se nacházelo za hradbami města Šaš, tj. Taškent a jednak zde byly jablečné sady. Místo se také nazývalo „Boghi Kaykaus“, tj. zahrada Kajkavuse (mystický král z perské mytologie, kanál stejného jména protéká dnes okolní mahallou Abú Bakra).
Abú Bakr Kaffal al-Šáší
Právě zde se narodila v roce 903 jedna z nejvýznamnějších postav raně islámských dějin Střední Asie. V rodině místního železáře a zámečníka (al-kaffal) se narodil syn Abú Bakr, pojmenovaný podle třetího chalífy islámu. Nechtěl se však učit řemeslu a odešel do madrasy, nejprve se učil v Taškentu, poté v Samarkandu a nakonec skončil v Bagdádu v jedné z nejslavnějších madras své doby (10. století) u významného islámského učence at-Tabarího. Postupně se zde stal váženým a uznávaným člověkem, který dostal přezdívku Velký Taškentec „aš-šáší al-kabír“). Byl nejenom vědcem, ale na popud chalífy se stal i diplomatem a vedl například korespondenci s byzantským císařem, a to ve verších a poněkud (z hlediska Byzance) posměšným tónem. Jako každý učený muž byl zároveň i básníkem a jeho žertovné příhody z taškentského života v 16. století si lze v originále i v překladu přečíst i dnes.
Na konci svého života se Abú Bakr, ověnčený již tehdy řadou titulů, vrátil do Taškentu (tehdy nazývaného arabsky al-Šáš (plné jméno bylo Abú Bakr Kaffál aš-Šáší (tj. Abú Bakr, záměčník taškentský). Ve druhé polovině 10. století začaly do Střední Asie proudit další turkické kmeny, tzv. Karachánovců. Al-Šáší se velmi zasloužil o to, že se tato nově nastupující dynastie islamizovala. Když v roce 976 zemřel, byl jako vážený muž pohřben na čestném a překrásném místě „jablečných sadů“ nedaleko taškentských hradeb a jeho hrobka se záhy stala jedním z poutnických center ve Střední Asii. Pouť ke svatému imámovi (Hazrati Imám, v taškentském dialektu Hast Imam) byla mnohými považována za témař rovnou pouti do Mekky. Hast Imám Abú Bakr Kaffal aš-Šáší se stal jedním z hlavních ochránců a patronů Taškentu.
Hrobka byla několikrát zničena zemětřeseními nebo nájezdy Čingischána a dalších kmenů na Taškent. Do současné podoby byla vystavěna prvními vládci šajbánovského státu, který se dostal k moci v Buchaře, Samarkandu, Taškentu a nakonec i Fergány na přelomu 15. a 16. století, když z regionu vytlačili poslední potomky Tamerlána (Timura Lenka, Amira Timura).
Přestavba Taškentu v 16. století
Právě taškentská větev Šajbánovců začala velkolepou přestavbu Taškentu, která se týkala i řady posvátných míst, a to v tehdejší době pobořeného mauzolea Hast Imáma. Dnešní podoba je tak z roku 948 hidžry, což odpovídá roku 1541-1542 evropského kalendáře. Hlásá to nápis na fasádě:
„Když si přečteš tento dobrý nápis,
pomodli se za mou duši,
Stavitele této dokonalé stavby,
Bohu oddaného otroka chána Gulama Husajna.
Ó duše, aby moudrý člověk poznal rok dokončení
Kaligraf Kudrat napsal jej nad touto zdobenou stěnou
Alláhu! Omluv kaligrafa i čtenáře!
Toto místo se pro návštěvníky stalo sladkým pramenem,
a proto i slova „sladký pramen“ ukazují na rok dokončení, ó Alláhu!
Ó srdce, neotáčej se zády od ctnostných lidí…
(překlad podle Голендер 2013)
A jelikož v islámu má každé písmeno nějaký číselný význam, dává skutečně součet ve výše uvedeném sousloví „sladký pramen“ číslo 948, tj. rok stavby.
Uvnitř hrobky jsou pohřbeni vedle svého učitele i významní žáci a následovníci. Jeden z nich patří například Zajnuddínovi Vasífí (1485-1551/1566), žákovi jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů uzbecké literatury Ališera Navoího. Ten byl, mimo jiné, autorem řady citátů o Taškentu, jehož byl velkým patriotem (. „Je asi lepší zemřít v Taškentu, než vláčet svůj život v jiné zemi“ (Óda na Taškent, 1515).
Nedaleko byla tehdejším vládce Taškentu chánem Barakem založena také stejnojmenná medresa Baraka Chána, která se brzy stala jedním z hlavních center vzdělanosti Taškentu (vedle znamenité a nedaleké madrasy Kukeldoš u bazaru Čorsu a mešity zasvěcené Ahroru Chodžovi Válímu). Zde byla po dlouhou dobu dominantou Taškentu tyrkysová kopule (dosl. kök gumbaz), pod kterou byli pohřbíváni taškentští vládcové a v 16. století to by právě Vasífí, kdo na hrobky skládal své oslavné verše.
Tyto architektonické památky byly ještě v 18. století doplněny medresou Tilla Šejch (dosl. Zlatý šejch), což je však na první pohled skromná a neokázalá budova. Přesto se jednalo o hlavní mešitu sovětského Taškentu.
Ještě v 19. století byla naproti hrobce Hast Imáma postavena mešita (Namazgoh) pro vojáky kokandského muslimského pluku, který tehdy strážil Taškent a který také bojoval neúspěšně proti generálu Čerňajevovi při jeho obléhání Taškentu v roce 1865. Sloužila především jako místo pro oslavy muslimských svátků (proto se jedná o poměrně prostý interiér.
Sovětský islám
V roce 1943 Stalin rozhodl o obnově některých náboženství a náboženských autorit tak, aby bylo možné zajistit klidný týl pro budování válečné výroby (Tasar 2017, Eden 2021). Podle legendy to byl však sám tehdejší hlava taškentských muslimů Ešon Babachanov ibn Abdulmadžíd chán (1858-1957), který jel osobně ke Stalinovi a prosil jej o obnovení islámu ve Střední Asii a obnovení mešit a medres (podobných legend se ve Střední Asii objevuje celá řada).
Byla založena Rada církví, kam vstoupily i čtyři správy muslimů v Sovětském svazu. Vedle Kazaně, Machačkaly a Baku se jedním z takových center Duchovní správy muslimů ve Střední Asii (tzv. SADUM) stal i Taškent. A byla to právě dochovaná medrese Baraka Chána, která se stala centrem této správy. Zde sídlil taškentský muftí, jímž se stal právě Ešon Babachanov ibn Abdulmadžíd chán (muftí v letech 1943-1957). Taškenstký muftíját se stal jedním z center sovětské propagandy vůči islámským zemím a do Uzbecké SSR tehdy přijížděla celá řada delegací z tehdejšího třetího světa, kde měl Sovětský svaz své zájmy. Díky tomu se také do Taškentu dostávalo poměrně značné množství literatury z Egypta, Sýrie, Pákistánu, Afghánistánu a dalším zemí, s nimiž Taškent udržoval čilé kontakty.
Díky aktivitě rovněž svého času populárního muftího SADUMu v Taškentu a synovi zakladatele této organizace Zijáuddína Babachánova (byl muftím v letech 1957-1982) byla v Taškentu otevřena jedna ze dvou islámských škol fungujících v Sovětském svazu. Vedle medresy Miri Arab v Buchaře byl v roce 1971 otevřen tzv. Islámský institut, ve kterém se mj. učil i bývalý čečenský prezident Ahmad Kadyrov (otec nynějšího prezidenta republiky, neslavně proslulého Ramzana Kadyrova).
Po roce 1991, kdy si jednotlivé republiky Střední Asie založily své muftijáty, se taškentský muftí stal pouze „jedním z několika“, přesto si ještě v prvních letech udržoval postavení klíčového centra středoasijského islámu, mj. i díky tehdy (i dnes) velmi populárnímu muftímu Muhammadu Sadykovi Muhammadu Jusufovi.
Moderní přestavba po roce 2008
Po roce 2008 se však celý komplex začal měnit. Taškent se tehdy stal jedním z kulturních center islámského světa a velká část okolních čtvrtí (mahally) byla ubourány, celý prostor byl srovnán se zemí a na místě vzniklo dnešní rozlehlé náměstí s dostavěnou páteční mešitou, rozšířenou budovou taškentského muftíjátu a novou budovou Islámského institutu. Přestože páteční mešita zasvěcená právě Abú Bakrovi je udělaná s určitým vkusem a v taškentském architektonickém stylu, její velikost i tak zastiňuje skromnější a menší (byť v minulosti rovněž monumentální) stavby v okolí. Vysoké minarety jsou poté vůbec zcela neorganickým příspěvkem do architektury města, která podobné stavby neznala a které jsou spíše doménou okolí Buchary či Chórezmu s nižší seismickou aktivitou.
V současnosti se zde ještě staví monumentální, největší mešita v Uzbekistánu, která má překonat (a vlastně zastínit) všechny ostatní stavby. Za sebe skutečně nejsem přítel podobné monumentality, hlavně se pod masou tak obrovské (a poměrně unyle typizované) stavby ztratí to, kvůli čemu sem návštěvníci přicházejí především – hrobkou Abú Bakra al-Šáší, raně novověkými medresami Baraka chána a malou medresou Mui Muborak (dosl. vlas Proroka, který zde je chráněn), jež ukrývá především jednu nejvýznamnějších atrakcí současného Taškentu – nejstarší Korán.
Příběh nejstaršího dochovaného Koránu
V této jinak zcela nenápadné budově najdeme jednu z nejpozoruhodnějších památek Střední Asie a vlastně celého světa – Korán sepsaný podle příkazu chalífy Usmána v letech 644-648, tj. na samém počátku islámu. Tato skutečnost z něj dělá pravděpodobně nejstarší dochovanou knihu na světě. Na jeleních kůžích byly jako jedny z prvních shromážděny všechny známé súry z Koránu a jednalo se o kanonický text, podle něhož se Korány dělají a píší dodnes. Podle některých zdrojů náležel tento výtisk osobně chalífovi Usmánovi a podle tradice byl chalífa zabit právě, když četl tento Korán. Proto jsou na knize údajně patrné stopy krve chalífy Usmána (na listech se súrou 137 al-Bakara, Kráva), což jedinečné památce přidává na autentičnosti.
Pozoruhodný byl i další osud Koránu. Po založení Abbásovského chalífátu se Korán dostal do Bagdádu, odkud je odvezl až Amír Timur (Tamerlán) ve 14. století do svého sídla v Samarkandu. Zde byl umístěn do medresy Nodir Divonbegi v Samarkandu. Odtud jej vyvezla až ruská armáda na pečlivé prozkoumání do Sankt Petěrburgu, kde byl později vystaven. Dodnes není zcela vyjasněno, proč bylo rozhodnuto o návratu Koránu do Uzbekistánu v roce 1924, což má možná souvislost s vytvořením Uzbecké SSR a prosbě tehdejšího předsedy Bucharské vlády a pozdějšího předsedy vlády Uzbecké SSR Fajzulló Chodžajevovi. Nicméně to jsou spekulace. Každopádně po krátkém intermezzu pobytu v Ufě, jednoho z center povolžského islámu, se vzácný rukopis dostal do Taškentu. Zde byl vystavován v muzeu a ukazován zahraničním delegacícm jako ukázka péče sovětského státu o islám a islámské kulturní památky.
Teprve v roce 1989 se v tehdy ještě dochované mahalle shromáždilo několik tisíc lidí, kteří chtěli sledovat přísně střežený převoz Koránu z muzea do depozitáře a posléze i do výstavního sálu v medrese Mui Muborak (bývalá knihovna) při Duchovní správě muslimů Střední Asie. V souvislosti s rekonstrukcí celého areálu v roce 2008 byla i tato knihovna předělána a pro výtisk Koránu byl zakoupen speciální kryt, pod kterým ke chráněn dodnes.
Fascinující je i fakt, že si tuto památku lze prohlédnout v originální podobě, pouze po zaplacení vstupného (50 000 sumů), což skýtá nevšední zážitek (podobné památky by byly pravděpodobně vystavené pouze v kopii).
Vybrané zdroje:
Tasar, Eren: Soviet and Muslim: the institutionalization of Islam in Central Asia. Oxford University Press, 2017.
Exnerová, Věra: Islám ve Střední Asii za carské a sovětské vlády: Na příkladu jednoho z center oblasti, Ferganské doliny. Karolinum, Praha, 2008.
The Last Soviet Mufti of Central Asia: Muhammad-Sodiq Muhammad-Yusuf. Voices of Central Asia, 20.9.2018.
Никитенко Евгения Леонидовна: Сценарий жизни и жанр литературы: казус Зайнуддина Васифи (XVI В. ) Вестник РГГУ. Серия: Литературоведение. Языкознание. Культурология, č. 20 (100), 2012, c. 23-40.
Голендер, Борис: Хаст Имам – украшение Ташкента. MyTashkent.uz, 17.8.2013.
Z taškentské čajchány 