Třetí a zatím poslední část krátké série o lidech a událostech, kde vystupují Československo a Uzbekistán dohromady se bude věnovat jedné z nejvýraznějších osobností kulturního života sovětského Uzbekistánu a reflexi jejích pobytů v socialistickém Československu.
Kdo byla Tamara Chánum?
Vlastním jménem Tamara Petrosjan pocházela již podle jména z arménské rodiny. Jejími rodiči byla astrachaňská Arménka a otec karabašský Armén. Právě jeho politická a aktivistická činnost v roce 1905-06 stála za jeho vysláním do Střední Asie, kde zůstali na malé stanice se také Tamara Chánum narodila, a to i díky podpoře místních Uzbeků, kteří se jich ujali. V mužské části rodiny příliš silnou podporu pro tanec neměla a učila se tancovat tajně. V roce 1918 (někteří českoslovenští novináři přišli s březnem 1919, Rössler, 1984) vystoupila poprvé na scéně, a to ne jen tak ledajaké. Do její železniční stanice přijel agitační vlak vedený nikým jiným než Hamzou Hakimzádem Nijázím. Když Hamza, bojovník za práva žen a mladý reformátor (džadíd), uslyšel o talentované dívce, pozval jí na své vystoupení. Po odjezdu skupiny se však v její rodné vsi stupňovaly hrozby a útoky. Rodiče jí proto poslali do Taškentu, nicméně i tak byl její otec zabit, neboť si jeho dcera zadala s „komedianty a zvrácenými lidmi“. Tamara však jako tanečnice uspěla. Jako mladá dívka se dostala do Moskvy, kde se učila a vystupovala s prvním programem národních tanců. V roce 1923 se dostala do Moskvy na výběr umělců pro vystoupení sovětské delegace v Paříži v roce 1925. Po létech československému novináři svěřila, jakou roli pro ní hrál literární kritik Anatolij Lunačarskij, který Tamaru nazval „první východní vlaštovkou“.
Československý tisk několikrát poukazoval na obtížné začátky Tamary Chánum. Gabriel Laub (1959) si položil na úvod svého životopisného medailonu umělkyně otázku, zda je povolání tanečnice nebezpečné. A v duchu tehdejší interpretace basmačského hnutí poukázal na obtížnou snahu o pokrok a zapojení dívek do kultury. „Soubor Kari Jakubova musel při svém zájezdu po republice v roce 1922 dodržovat všechna pravidla bezpečnosti, která platí pro zajištěný pochod vojenské jednotky – hlavně proto, že mezi umělci byla dívka. Bandy basmačů, „vojáků Islámu“, vyzbrojených anglickými puškami, číhaly na ty, kdož šířili bezbožné bolševické novoty.“
Velmi zajímavou jsou její různé interpretace vzniku jejího jména v československých socialistických médiích. Zatímco v některých případech (Laub 1959) se poukazovalo na chybu při vytváření plakátů k jejímu vystoupení v Moskvě, v jiných případech (Rössler 1984) šlo o zásah již zmíněného literárního kritika Anatolije Lunačarského. Kostrbatý (1959) psal o obecně přijímaném jménu chanum, které interpretoval v orientalistickém duchu nejen jako „žena“, ale i s přídomkem „milá, vážená, krásná a moudrá“. Nejvíce pozoruhodnou interpretaci přinesl časopis Partyzán při komentáři k jejímu vystoupení v Československu v roce 1948. Podle tohoto listu si umělecké jméno „Chanum“ dala sama, „aby ‚nedělala hanbu‘ otcovu jménu“ (Tamara Chanum 1948). Tato poslední interpretace odráží celou exotičnost osobnosti umělkyně pro tehdejší československý tisk. Její osud se tak stal až čítankovým příběhem „sovětského Orientu“ v duchu socialistického realismu, ale i sovětské kultury pojednávající o Orientu. Nechybí zde předrevoluční tmářství – smrt otce, její násilné provdání, ale i postupné osvobození díky sovětské moci – útěk od manžela, její vstup do baletní školy, přičemž před trestem ji zachránilo pouze nastupující pokrokové sovětské zřízení. Tamara Chánum se tak stala (nejen) pro československý tisk jakousi kvintesencí proměny středoasijské ženy v sovětském zřízení, o němž psal již (mimo jiné) i Julius Fučík. Ostatně, Tamara Chánum se s Fučíkem setkala ještě ve 30. letech 20. století, kdy známý autor jezdil na reportáže do Sovětského svazu a mj. i do Střední Asie. Popsala jej jako „revolucionáře se zvláštníma uhrančivýma očima. Ptala jsem se, kdo to je? Někdo mi odpověděl: „to je revolucionář z Československa“. To jsem ještě nevěděla, co to je za zemi. Večer přišel na náš koncert v parku. Padalo podzimní listí. On seděl v první řadě. O přestávce za námi přišel do zákulisí a opět jsem si povšimla jeho očí. Když jsem pak vyšla na scénu, nevěděla jsem, kde je portál a kde je rampa. Byla jsem velmi mladá, ale ty zářivé podmanivé oči toho revolucionáře si pamatuji dodnes.“ (Rössler 1984).
Pokud jde o její tvorbu, potom se československý tisk nevyznačoval výraznou originialitou. Vedle již převzatých věcí jako „vlaštovka východu“ podle Lunačarského, se v tisku objevovalo pozitivní hodnocení její účasti na komunistických stavbách v Sovětském svazu. Například časopis Lidová tvořivost zmínil její jméno ze stavby Kujbyševské elektrárny (Lidová tvořivost 1951).
Na sklonku života s ní udělal poslední reportáž korespondent ČTK v Sovětském svazu Ivan Rössler. To bylo v roce 1984 a zpěvačka spíše vzpomínala. Nicméně i tak jí novinář popsal jako velmi živou, „…a teď sedí ve svém taškentském bytě a její tvář je stále ještě prozrazuje krásu. Rozhodně byste zapochybovali nad skutečností, že se její věk blíží osmdesátce“. Její setkání popisuje jako „odpoledne jako z pohádek Tisíce a jedné noci“.(Rössler 1984).
Tamara Chánum a Československo
Tamara Chánum navštívila mnoho zemí se svým tanečním a pěveckým programem, který zahrnoval jednak písně a tance národů a světa a geograficky (nikoliv tvorbou) omezenější program sovětských národů. V Československu vystupovala dvakrat – v roce 1948 a podruhé v roce 1959.
Při své první návštěvě vystoupila v Janáčkově divadle v Brně ve dvou představeních na začátku října (Dufková 1984). Časopis Květy v roce 1959 poukázal na příhodu z pobytu Tamary Chánum v roce 1948 v malé vesnici Kvasice na Moravě, kde také vystupovala spolu s tehdy mladým Československých státním souborem písní a tanců, vznikajícím podle sovětského vzoru. Autor vzpomíná na cestu do vesnice Leoše Janáčka Velká nad Veličkou, kde se Tamara učila lidovým tancům regionu Horňácka. Z Československa vzpomínala především na píseň „Tancuj, tancuj vykrúcaj“, kterou zpívala zpět v Sovětském svazu a kterou označila za temperamentní a jiskřivou. Ve zmíněném rozhovoru také vzpomínala na poválečnou krajinu v Československu, na ovoce i na města a městečka (Olomouc, Trenčianské Teplice či Karlovy Vary). Připomněla si i českého umělce a malíře Maria Strettiho, který jí dokázal zachytit kresbou v jeho pohybu. Skutečně některá kresby Strettiho jsou k vidění i v dnešním muzeu Tamary Chánum.
Její výhodou byla fenomenální paměť nejen na písně a tance různých národů, které dokázala dokonale ztvárnit, ale také na přátele, které si udělal po celém světě. Ještě rok poté vzpomínali členové Skupova divadla při zájezdu do Moskvy na stisk ruky od Tamary Chánum, jakkoliv mohlo toto setkání být spíše zdvořilostní (Svět sovětů 1949).
Roku 1959 přijela se svým programem „Písně národů světa“ i na šest týdnů do Československa (Rudé Právo, 4.6.1959). Celostránkovou reportáž a vyprávění o Tamaře Chánum otiskl i kritický kulturní časopis Tvorba, jejíž autor (Kostrbatý 1959) vylíčil celý život umělkyně, od obtížných začátků, až po současnou tvorbu. Jak sám psal, bylo to díky vymknuté noze, která umělkyni donutila ke krátké pauze mezi vystoupeními. Popisuje jednu z několika historických fotografií tance a rozvádí, co vlastně znamená krátký okamžik z jejího tance.
Tamara Chánum zahájila turné v Karlových Varech a postupně pokračovala přes Prahu až do slovenských Piešťan. Jedním z vrcholů se stalo její vystoupení ve Valdštejnské zahradě v Praze. Laub (1959) poukazuje na to, že „Tamara Chánum se nesnaží uchovat lidovou píseň či tanec v jeho původní folkloristické podobě. Jde jí o to, aby vystihla základní rysy národního charakteru. Koncert Tamary Chánum je jakousi písňovou a taneční čítankou, nebo ještě přesněji – sbírkou uměleckých pohlednic.“ Rudé Právo v recenzi na její vystoupení napsalo: „Umělkyně ani jen netančí, ani jen nezpívá, ani jen nehraje, spojuje vše v jednotu jevištního obrazu, dokonalou dramatickou zkratkou vystihuje podstatu lidové písně, jíž interpretuje. Jde ještě dále. Vybírá z písní mnoha národů právě ty nejtypičtější a vybrušuje je v dokonalý drahokam. V tom dosahuje někdy mistrovství nenapodobitelného.“ „V celé inscenaci má rozhodující podíl vynikající užití výtvarného dojmu – skutečně jako když navléká rozmanité perly. V kratičké pauze převlékne Tamara Chánum nejen kostým pro píseň charakteristický, ale změní i celý výraz, náladu, mimiku. A to je úkol náročný. O to těžší, s jakou zdánlivou lehkostí jej umělkyně plní. Vždyť s výjimkou dvou tří instrumentálních čísel vytváří bezmála dvacet výstupů sama“. (Rudé právo 21.6.1959).
I zde tedy Tamara Chánum nevystupuje z řady jiných hodnocení z celého světa, které vyzdvihovaly její procítění písně i tance, snahu maximálně pochopit kulturní kontext písní a tanců z národů Sovětského svazu a světa a maximální a intenzivní předání tohoto pochopení na svých vystoupeních a koncertech.
Celkově lze říci, že československý tisk plně přebíral sovětský narativ o Tamaře Chánum, ostatně to bylo i cílem tehdejší sovětské kulturní politiky. Navíc Tamara Chánum se svým životním osudem dokonale zapadala do tehdejšího vidění Orientalismu vůči Střední Asii a roli Sovětského svazu při proměně tohoto regionu. Kromě toho její kulturní program lze vidět i v kontextu proklamovaného internacionalismu a přátelství mezi národy, ačkoliv Tamara Chánum se svou bezprostřední povahou tento kontext nemusela sdílet, jí šlo především o živý zájem o setkání s lidmi, což prokázala i při svých návštěvách Československa, kdy se odjela pozorovat a učit se českým, respektive moravským a slovenským tancům, používala slovácký kroj a snažila se proniknout do českého, moravského a slovenského folklóru.
K postavě Tamary Chánum a jejímu vztahu k Československu se jistě ještě dostanu, jakmile se ponořím do archívních materiálů o Tamaře Chánum.
Vybrané zdroje:
Československý filmový týdeník 735/1959 (4:35-6:00)
Dufková, Eugenie. Putování múzy Thálie: 100 let stálého českého divadla v Brně : 1884-1984. Brno: Státní divadlo, 1984. sv. 1, s. 121.
Janský, Emanuel: Divadelní žatva 1948. Umění lidu: Praha, 1948, s. 189.
Kotrbatý, Karel: Říkali jí chánum. Tvorba: list pro kritiku a umění. Praha: Symposion, 25.06.1959, 24(26), s. 610. ISSN 0139-5513.
Kouzelná zahrada písní. Na koncertě národní umělkyně SSSR Tamary Chánum, Květy, Roč. 9, č. 27, 2.7.1959, s. 16.
Laub, Gabriel: První vlaštovka uzbeckého jara. Lidová tvořivost, Časopis pro soubory lidové tvořivosti. Praha: Osvětová práce, roč. 10. č. 10, 23.10.1959, s. 226.
Lidová tvořivost: Časopis pro soubory lidové tvořivosti. Praha: Osvětová práce, 02.1952, 3(2), s. 100.
O zájezdu Skupova divadla do Moskvy. Svět sovětů, roč. 12, č. 46, 11.11.1949, s. 6.
Rössler, Ivan: Chanum je poezie východních národů. Tvorba: list pro kritiku a umění. Praha: Symposion, 21.03.1984, 1984(12), s. 11. ISSN 0139-5513.
Tamara Chanum. Partyzán: týdeník Sdružení českých partyzánů ve Svazu národní revoluce v Praze. Praha: Sdružení českých partyzánů ve Svazu národní revoluce, 1948(40), s. 16.
Tamara Chanum: Písně přátelství. Vlasta. Praha: Mona, 16.12.1954, 8(50), s. [16].
Tvorba: list pro kritiku a umění. Praha: Symposion, 25.06.1959, 24(26), s. 610. ISSN 0139-5513.
Shaw, Charles D.: The Many Nationalities of Tamara Khanum: Friendship of the Peoples at Home, Abroad, and Within. The Russian Review, Vol. 82, Issue, 3, 2023, s. 433-452.
Z taškentské čajchány 