Na začátku této noticky bylo upozornění mého kamaráda z Taškentu, který mi v muzeu Muchtara Ašrafí vyfotil plakát, který se týkal vystoupení Muchtara Ašrafího v Československu.
Muchtar Ašrafí (nar. 1912 v Buchaře – z. 1975) patří k zakladatelům klasické hudby v Uzbekistánu (tj. klasické v evropském smyslu). Přestože on sám vyrostl již plě sovětským člověkem (se všemi plusy i minusy), jeho otec byl známý hudebník Ašrafdžan Hafiz (tj. doslova znalec Koránu). Vystudoval jako jeden z prvních Uzbeků Moskevskou (1934-37) i Leningradskou (1941-43) konzervatoř (ve druhém případě pod vedením významného skladatele Maxmiliana Štejnberga, který byl evakuován do Taškentu). V Moskvě studoval u prof. Sergeje Vasiljenka, k jehož odkazu se hlásil a také jeho první opera nese zřetelný otisk svého učitele (dokonce se mluví o opeře s autory Ašrafi-Vasilenko). Přesto byl Ašrafi první, kdo uměl skládat komplexní díla, nikoliv pouze dílčí kompozice (Bajer 1977, s. 187).
Po skončení války udělal zázračnou kariéru jako dirigent a ředitel Národního divadla Ališera Navoiho (ještě před otevřením budovy divadla, 1943-1947) a poté jako dlouholetý ředitel Taškentské konzervatoře, kde vytvořil uzbeckou školu dirigentů, na kterou se ostatně žáci jeho žáků odkazují dodnes. Založil také Samarkandskou operu a balet (1964).
Ašrafi je především autorem první sovětské uzbecké opery Buran (1939) o odboji uzbeckého lidu proti bajům a utlačovatelům. Odkazuje na povstání z roku 1916 i na hudby Hamzy a výrazné jsou masové scény (Hudební rozhledy 1978). Po ní následovaly opěry Velký průplav (1941, v dalších letech dále editována), Údolí štěstí (1947) a další. Je rovněž autorem první uzbecké plnohodnotné symfonie „Heroické“ (1942), věnované hrdinům války. Z jeho pera rovněž vyšly kantáty Uzbekistán (1947) či Píseň o štěstí (1951), která se hrála i u nás. Vše se odehrává ve stylu socialistického realismu. Na konci života se ještě stal autorem několika baletů, z nichž nejslavnější je „Talisman lásky“ (1969) podle indických motivů (Ašrafi sám byl součástí sovětsko-indické spolupráce a několikrát vystupoval v Indii i na Srí Lance. Historické „Timur Malik“ (1970) či „Láska a meč (1973), poslední na motivy spisovatele Ojbeka.
Ve všech článcích a vzpomínkách (v češtině i v ruštině) je zobrazován jako energický člověk. Jeden článek popisuje jeho osobní zaangažovanost při vylepování plakátů před koncertem Uzbeckého národního divadla v Kislovodsku (Слоним 2021), v českých vzpomínkách zase při projížďce Bratislavou trval na tom, že si město projde sám a nebude se vozit městem „jako zavazadlo“ (Květy 1954). Dokázal se zároveň tvrdě postavit i proti režimu. V roce 1952, v době boje proti kosmopolitismu mu dali na stůl seznam „kosmopolitů“, kteří měli být určeni k likvidaci. Do seznamu doplnil své jméno a podepsal jej s poznámkou „vyloučit podle tohoto seznamu lidí“.
Muchtar Ašrafí byl na návštěvě v roce 1954 v Československu v rámci „Všesvazové společnosti pro kulturní styky s cizinou“ (Hudební rozhledy 1954). Vystoupil nejenom s koncertem, ale i s přednáškami. V rozhovoru pro časopis Svět sovětů vyprávěl o uvedení Prodané nevěsty a dalších děl Smetany a Dvořáka na scéně uzbeckého národního baletního a operního divadla Ališera Navoího (Petříková 1954), tehdy čerstvě vybudovanému.
Již tehdy si československý tisk posteskl, že se sovětským hostům nedostalo stejného přijetí jako československé delegaci v Moskvě. V Případě Ašrafiho mu údajně bylo velmi líto, že se nemůže zúčastnit setkání s folklórními soubory (bylo připraveno setkání se souborem SĽUK – Slovenský ľudový umelecký kolektív) a nemohl si vyzkoušet hru na cimbál, který jej velmi zaujal. Stejně jako absence jeho milované ruské klasické hudby v Pionýrském paláci v Bratislavě (Týden s nejlepšími přáteli 1954).
Přestože se celá návštěva a její reflexe v tisku nesla v typickém duchu československo-sovětského přátelství (v tomto případě byly ohlasy ještě rigidnější než v pozdějších případech), nelze upřít Ašrafimu skutečný zájem o českou kulturu, která pro něj byla reprezentována českou klasickou hudbou. Bude zajímavé podívat se v muzeu na jeho deníkové záznamy, co si zapsal on sám o své jediné návštěvě Československa.
Návštěva sovětské delegace (vč. Muchtara Ašrafi) na Slovensku, 1954, zdroj: Muzeum Muchtara Ašrafi)
Vybrané zdroje
Uzbecký skladatel a dirigent M. Ašrafi v Praze. Hudební rozhledy: časopis pro hudební kulturu. Praha: Panorama, 1954(17), s. 767.
Týden s nejlepšími přáteli. Květy. Praha: Rudé právo, 1954, 4(47), s. 8.
Lidové noviny. Praha: Syndikát českých spisovatelů, 20.11.1949, 57(272), s. [1].
Petříková, Věra: O hudbě, která je stará a mladá. Beseda s uzbeckým skladatelem M.A. Ašrafim v Praze. Svět Sovětů, 24.11.1954
Vojtěch, Jaroslav. Přátelé mezi námi. Literární noviny, 13.11.1954.
Bajer, Jiří: Sovětská hudební kultura, Supraphon, Praha, 1977.
Слоним, Андрей: „Мухтар Ашрафи. Он был таким…“. MyTashkent.uz, 11.12.2021. https://mytashkent.uz/2021/12/11/muhtar-ashrafi-on-byl-takim/.
Z taškentské čajchány 