Naše návštěva Samarkandu byla především první den velmi tajemná. Registán v mlze jsem ještě takto neviděl. Nemělo to sice své kouzlo, kdy se do „kachlíků“ (přezdívka naší Marušky) opírá slunko a vytváří nádherné odrazy a lesk. Ale věřím, že pan Monet by si i tady poradil podobně jako s katedrálou v Rouenu.
Jelikož je fotek Registánu je na internetu nepočítaně, pokusil jsem se udělat příspěvek trochu jinak, byť nikoliv originálně. Dal jsem dohromady historické fotografie Registánu, aby bylo možné ukázat proměnu celého místa v čase, ale také některé odborné i neodborné zásahy od 19. století, až do současnosti.
Pro začátek tři obrazy Vasilije Vereščagina z jeho turkestánské série z roku 1869 (zdroj)
Zde si troufám na srovnání se slavným Paulem Nadarem, který Samarkand navštívil v roce 1890. Jasným vítězem se stává francouzský fotograf.
A ještě jeden slavný fotograf carského Ruska a jeho pohled na Registán (Prokudin-Gorskij cca 1910-1913) (zdroj)
Ve 20. letech 20. století byl Registán „muzeizován“, tj. byl prohlášen za kulturní památku a postupně byly likvidovány stopy předchodzího bazaru na náměstí i mahally v okolí. Ve 20. a 30. letech proběhl pravděpodobně první systematický pokus restauraci památníku, z čehož nejzajímavějším se stalo především vyrovnání minaretů medresy Ulughbeka pod vedením orientalisty a historika umění Vasilije Vjatkina a inženýra architekta Vladimira Šuchova (zdroj a Задорожный 2014). Vjatkin měl tehdy mezi místními autoritami takové jméno, že ho na náklon sami upozornili s tím, že by se s tím něco mělo udělat. Vjatkin naopak měl natolik dobré styky jak v bývalé carské administraci, tak především v tehdejší vládnoucí bolševické straně, že se mi podařilo prosadit podporu záchrany tohoto díla.
Po válce byl Registán opět obnovován a vrcholnou dobu rekonstrukce do téměř současné podoby zažilo náměstí v 70. letech, kdy bylo obnoveno do „pseudohistorizujícího“ stylu v kontextu „obnovení velké minulosti Uzbekistánu“ (Čuchovič 2018). Tento trend ostatně zdatně pokračoval a pokračuje i v nezávislém Uzbekistánu a byl posílen zvláště v minulé době. Velmi dobře je výsledek rekonstrukce vidět na třetí a relativně nejméně známé mešitě z trojlístku na náměstí Registan – Tillókórí, doslova „udělaná ze zlata“. Její současná podoba, především kopule nad hlavním modlitebním prostorem je, jak uvádí již jednou citovaný historik umění Boris Čuchovič, „soudobá fantazijní výstavba inspirovaná ‚středněstatistickými kupolemi‘ 17. století“.
Ještě několik obrázků z Registánu v 80. letech.
Ještě v roce 1999 byl před komplexem alespoň parčík. Takto si Registán pamatuji ze své první návštěvy.
No, a dnes to vypadá takto, celé náměstí je vybetonované, nivelizované a jakési „sterilizované“ a „vypreparované“. Prostě jsou to tři památky bez kontextu. Umělý interiér medresy Tillókórí je přes svou nádheru „historizující aušus“, byť povedený ze 60. a 70. let (částečně poté z postsovětské doby).
Na závěr ještě jedna proměna, byť nikoliv Registánu, ale jeho okolí. Ještě, když jsem přijel v roce 1999 poprvé do Samarkandu a ještě za mých návštěv v letech 2008-2010 jsem byl v místním historickém muzeu umístěném hned vedle náměstí. Architektura byla vyvedena v uzbeckém modernistickém duchu s zdobnými prvky připomínající středoasijskou architekturu.
… na jeho místě byl vybudován park prvního prezidenta Isloma Karimova s jeho nadživotní sochou.
Vybrané zdroje:
К 80-летию выпрямления минарета. Владимир Григорьевич Шухов. MyTashkent.uz, 9.12.2012.
Задорожный, Слава: Пиза в Средней Азии, или как спасали минарет, Anhor.uz, 8.5.2014.
Чухович, Борис: Имитация памятника. К генеалогии последних опытов реставраторов Каракалпакстана, Alert Hertiage, 18.11.2018.
Полупанов, С.Н.: Архитектурные памятники Самарканда. Академия архитектуры СССР, Москва, 1948.
Шамукарамова Феруза Шакировна: Василий Вяткин и самаркандская старина. Проблемы истории, филологии, культуры, №1, 2016.
Z taškentské čajchány 