Další víkend v Samarkandu se mimo jiné nesl ve znamení již druhé, a tentokrát důkladnější návštěvy řemeslné vesničky Meros (Dědictví) v malebném úseku říčky Sijob. Počasí bylo sice mrazivé, leč (na rozdíl od předchozího mlhavého dne), celkem slunečné. Vyrazili jsme tam hned „časně ráno“ okolo 10 h, dříve to nemá moc smysl, protože nikdo tam není. Jestliže jsme při minulé návštěvě s Vláďou navštívili pouze lis na olej a výrobnu papíru, tentokrát největší část našeho pobytu zde jsme zaměřili na hrnčířství.
Samotná vesnička v lokalitě Konigil vznikla v roce 1998 z iniciativy Zarifa Muchtarova, který z rozbořeného mlýna v údolí řeky SIjob dokázal postavit první dílnu na výrobu papíru (viz obrázek níže). Postupně se okolo shromáždilo celé družstvo řemeslníků, kteří dali vznik několika dílnám a prodejnám tradičních výrobků. Ostatně místo samotné bylo v minulosti centrem řemeslníků hrnčířů, o čemž svědčí i překlad názvu Konigil, což v překladu z tádžičtiny znamená doslova „z hlíny udělaný“.
Zarostlé a porozpadlé místo se začalo proměňovat v malebnou čtvrť se zurčící říčkou a kanály okolo. Jedinou nevýhodou začalo být v poslední době množství turistů, zvláště v sezóně, což se však netýkalo našeho prosincového pobytu. Jediným problémem může být vybudování jiné, tentokrá ovšem megalomanské turistické „vesnice“ s ohromným kanálem, luxusními hotely a další infrastrukturou, kterou nechal vybudovat prezident, paradoxně asi kilometr od tohoto místa. Na druhou stranu, dokud budou jezdit turisté sem, zdejší dílny nezaniknou. Zvláště mimo sezónu je zde poté mnohem větší klid a řemeslníci se Vám mohou skutečně věnovat.
Hlavním magnetem pro turisty je přece jenom výroba papíru. Za zhruba 30 000 sumů, asi 55 korun pro 4 lidi se dozvíte celý postup výroby papíru. Je zajímavé, jak jsou trochu zvyklí na turistické skupiny a jejich uzbecké tlumočníky. Již podruhé se mi stalo, že jsem nabídl prohlídku rusky nebo tádžicky/uzbecky s překladem, vždy si vybrali poslední variantu. Mně to nevadilo, alespoň jsem se pocvičil. Výhodou mimo sezónu je i možnost vyhladit si papír, i když si jej nemůžete odnést domů, ale ve vedlejším obchodu je mnoho možných suvenýrů, od obyčejného papíru až po papírové panenky a tašky.
Naopak v lisovně olejů jsou na turisty zvyklí a průvodce může podat výklad uzbecky, tádžicky i rusky, pouze angličtina mu moc nejde, ale alespoň něco.
To hrnčíř se nám věnoval v tádžičtině a ruštině, indonéské skupině v uzbečtině (s překladem jejich mladého a sympatického průvodce do bahasa indonesia) a jiným klidně i plně rusky. Za jedno vykroužení hrníčku nebo misky vlastníma rukama sice zaplatíte 75 000 sumů (cca 140 Kč), ale ten pocit je nepopsatelný. Snad nám naše označené hrnky nechá do příští návštěvy v únoru.
Z taškentské čajchány 
