Dnešní zpráva bude trochu cestopisná a popisná. Jelikož 17. listopad vyšel letos na pátek, omluvili jsme děti ve škole na jeden den (a zrušili dva z nejoblíbenějších Vláďových předmětů), zakoupili jízdenky na vlaky a letadla, zamluvili ubytování a již ve čtvrtek 16.11. jsme zamířili z našeho nového domova směrem do Fergánské kotliny. Denní, respektive večerní rychlík do Fergány je sestaven vesměs z modernizovaných sovětských vagónů. Sice s pohodlnými sedačkami, ale bez klimatizace (ta je pouze za příplatek ve vyšší třídě, kterou si možná není od věci připlatit (cena za nejnižší třídu z Taškentu do Margilanu je cca 220 Kč, zatímco o kategorii výše to stojí 300 Kč). Zvláště v létě bych to vřele doporučil, zvláště pokud pojedete 4-6 hodin. Ve vlaku je řazen i jídelní, spíše bufetový vůz se skromným sortimentem pochutin, hot-dogu, čaje, kávy a pití. Servis jako v rychlovlaku Afrosijob, včetně menšího občerstvení v ceně, rozhodně nečekejte. Ale s výjimečným zpožděním cca 30 min (jev spíše vzácný na uzbeckých železnicích) nás vlak celkem spolehlivě dovezl do Marg’ilonu. Naštěstí tam na nás čekali naši hostitelé a jako bonus k ubytování nás odvezli k sobě do příjemného rodinného penzionu. Ten den už toho moc nebylo, bylo potřeba zalehnout a spát.
Hedvábí a chánové v Kokandu
Po ranní snídani, kterou máme v ceně, jsme vyrazili již prosluněnými uličkami Margilonu k patrně nejvýznamnější turistické atrakci města. Tou je továrna na výrobu hedvábí, respektive produktů z této látky. Proč zrovna Fergana? Podle pověsti se počátky výroby hedvábí ve Fergánské kotlině spojují s legendární bitvou mezi arabskými a čínskými vojsky u Talasu z roku 753. Po porážce čínské armády byla část zajatců usídlena ve Fergánské kotlině a tito znali tajemství výroby hedvábí. Právě fergánské, v tomto případě margilanské hedvábí se v tomto případě stalo pojmem, podobně jako například samarkandský papír, o kterém již také šla řeč.
Začátek a konec se odehrál v obchodu s hedvábím, odkud nás sympatický mladík se znalostí tří jazyků vzal na procházku po továrně. Měli jsme štěstí, protože v pátek továrně ještě funguje v obvyklém provozu (o víkendu jsou pouze prohlídky). Výhodou naší ruštiny bylo i to, že jsme se mohli pobavit s místními, kteří nám velmi ochotně ukazovali, jak se co dělá. Maruška si tak mohla vyzkoušet míchání bavlněné nitě s hedvábnou, místní barvíř nám ochotně ukázal vše okolo barvení a stihli jsme popřát dobrou chuť k obědu i místním tkadlenám, jež jsme zastihli před koncem první poloviny jejich směny a viděli tak vytváření typických uzbeckých vzorů na starých sovětských strojích.
Jinak továrna Yodgorlik (Vzpomínka, což je vzhledem k techologiím, ale i strojům příznačné) byla založena v roce 1973 a sjednotila v tehdejší době řadu místních menších dílen jednu střechu. Dílo poté převzali soukromníci, kteří provozují zdejší dílny a obnovují či udržují staré tradice.
Po poněkud zdlouhavějším nákupu šátků a jiných produktů továrny jsme se rozhodli, že oběd necháme do Kokandu. Shánění taxíku se nakonec ukázalo trochu složitější. Standardní servis YandexGo nefungoval, a protože se nám nechtělo brát jen tak někoho z ulice, zkusil jsem zavolat na telefonickou službu. Nakonec jsme se nějak dohodli, nicméně taxikář, který mluvil pro mě jazykem blízkým uzbečtině začal smlouvat o tom, jak to vlastně bude. Nakonec jsme se domluvili na ceně tam i zpět a čekání v Kokandu, což vyšlo sice dráž než cesta na zastávku taxíků a zpět, ale zase jsme se nemuseli zdržovat v Kokandu dalším posunem a skutečně nás dovezl tam i zpět, kam jsme potřebovali a ještě nám poradil dobrou šašlikchónu (šašlikárnu) po návratu zpět do Marg’ilonu. Ale to bychom předběhli.
Bohužel na Kokand nám zbylo díky dlouhé návštěvě margilanské továrny poměrně málo času, a tak se procházka po městě smrskla na návštěvu chánského paláce. Podařilo se mi domluvit uzbecky cenu pro místní, nikdo se mě neptal, kdo jsme a odkud jsme. Povyprávěli jsme si o dějinách Kokandu i o kokandských chánech, prohlédli si muzeum, zajímavé především v historické části pro někoho.
Jelikož začala být přece jenom trochu zima, zapadli jsme na čaj do nově otevřené čajchány v parku u chánského paláce a byl čas vrátit se do Margilonu. Řidič si již nehrál na Schumachera, asi i proto, že již dostal pokutu za rychlou jízdu, která celkem odčerpala zisk ze skvělého rita, které s námi měl. Nicméně podle dohody nám zastavil ve výborné šašličné, kde se skutečně podávaly pouze šašliky, výborné i s cibulovo-zelným salátem. Konečně dostal své i Vláďa, který po šašliku již dlouho toužil. Dobrá večeře byla tečkou za dnem.
Pokus o překročení hranic a Andižan
Druhý den jsme se přes varování pokusili dostat přes hranice, které jsme překračovali po určitém úsilí (nikoliv však nemožném) před více jak dvaceti lety. Nedbaje varování, že hranice je pouze pro občany Kyrgyzstánu a Uzbekistánu, rozhodli jsme se zkusit štěstí. Tož nejprve taxíkem do Fergany, kde se shromažďují taxikáři do Šahimardanu, jedné z několika exkláv v oblasti. Bohužel tentokrát jsme velmi rychle narazili. Taxikáři se na nás sesypali (jako jinak) jako vosy, nicméně jakmile zjistili, že nejsme držiteli ani jednoho z potřebných pasů, jejich zájem velmi rychle opadl a nikdo s námi nechtěl nic mít.
Museli jsme se tak poradit o náhradním programu. Z několika možností, zvážení logistiky, jsme se nakonec rozhodli pro Andižan, největší město ve Fergánské kotlině. Pro některé z nás to měla být opakování po téměř čtvrtstoletí, pro zbytek rodiny se však jednalo o premiéru. Naštěstí již fungoval Yandex Taxi, a tak nás po chvilce vzájemného shánění (řidič nás čekal za rohem), vezl taxík za 300 Kč z Fergány do Margilanu. Po dlouhé době jsem tak projížděl Asaku, centrum automobilového průmyslu v Uzbekistánu a jedna z největších investic v zemi v 90. letech. Velká část automobilů, včetně toho, který nás hodinu a půl vezl, byla právě odtud. Mezi poli úrodné a intenzivně obdělávané Fergánské kotliny jsme okolo letiště a podél železniční trati vjeli do tohoto města, které v moderní historii znamenalo několik povstání a protivládních vystoupení (1875-1876, 1898, 1991 i 2005). Pohnutou historii města, včetně jejich světlejších chvilek spojených s posledními Timurovci (včetně posledního z nic ve Fergánské kotlině Záhiruddínem Bábúrem, který se v Andižanu narodil) jsme si tentokrát odvyprávěli na schodech bývalé Páteční mešity, takto proměněné na muzeum. Procházka po městě nebyla dlouhá, neboť z historických památek se mnoho nedochovalo. Andižan je dnes spíše novým a předělaným městem rádoby moderny a stavebnímu boomu bohužel, podobně jako v jiných uzbeckých městech, padla celá řada zajímavých míst v centru. I centrální náměstí, proslulé neblaze svými krvavými událostmi v roce 2005, vypadá dnes zcela jinak. Kromě staré mešity, jsme tak prošli okolo modernější (nebo spíše rekonstruované) mešity Devonaboj a chtěl jsem se také podívat do muzea Bábura. To však momentálně procházelo rekonstrukcí, ale místní restaurátoři nás pozvali, abychom se podívali na jejich práci, což možná bylo ještě zajímavější než statické exponáty v muzeu.
Padlo rozhodnutí, že nakonec využijeme vlakovou dopravu a pojedeme v 16 hodin taškentským vlakem do Marg’ilonu. Sice nás to stálo více jak dvakrát tolik v porovnání s taxíkem, ale zato jsme jeli pohodlně s velkorysým prostorem na nohy (až nepotřebným). Na druhou stranu jsme se stihli najíst v příjemné restauraci naproti nádraží v jednom ze zachovalých domů koloniálního Andižanu. Po příjezdu do Margilanu následovala pouze káva a slíbený zákusek dětem a mohli jsme večer zakončit pohádkou.
Za rištonskou keramikou
V neděli ráno nám zbýval pouze necelý den, který jsme strávili dílem na rušném bazaru v Qumtepa a dílem v rištonské keramické dílně.
Bazar v Qumtepa je rájem pro všechny, kdo rádi prolézají obchůdky se vším možným, především s látkami, oblečením, botami, různými tretkami apod. Je zde několik prodejen hedvábí, ale většina zboží je prokazatelně čínského, z menší části potom tureckého, případně indického původu (nezřídka dovoz přes Emiráty). Maruška si koupila nějakou látku na sukni se vzorem připomínajícím místní hedvábné látky, nicméně ve srovnání s páteční návštěvou továrny na hedvábí se jednalo o mnohem méně kvalitní věci Made in China.
Turisté sem příliš nechodí, jakkoliv se kolem nás ozývalo neustále „turist, turist“ a lidé se živě zajímali, odkud přicházíme. Nutno dodat, že sice rusky uměli prakticky všichni prodavači, nicméně hodně lidí se na nás celkem automaticky obracelo v uzbečtině (tedy hlavně na mužskou část). Naštěstí to nebyl problém, na rozdíl od domluvy s taxikářem, kde nás má vyzvednout v rumraji na ulici. Naštěstí nám pomohl policista a vysvětlil mu svou lepší uzbečtinou a se znalostí prostředí, kde vlastně jsme.
Z taxikáře Džasurbeka se nakonec vyklubal příjemný společník, hovořící velmi pochopitelnou uzbečtinou a který nás spolehlivě zavezl na místo, počkal a odvezl nás zpět na letiště. Naším posledním cílem ve Fergánské kotlině totiž byla dílna na výrobu rištonské keramiky. Chtěl jsem se tady podívat již dávno, ale nikdy jsem se k tomu při minulých návštěvách oblasti nedostal. Vybral jsem si jednu z nejvíce proslavených dílen, kde nás mladý muž s nevšední ochotou provázel po celé dílně (byť fungující v polovičním nedělním režimu). Nicméně i tak nám vysvětlil celý postup výroby keramiky, barvení, ukázal nám zimní dílny. Největším zážitkem bylo malování na čerstvě vytvarovanou a jenom lehce zaschlou nádobku. Tamější mistr nanášel po paměti tahy štětcem na jednotlivé motivy či jemně gravíroval do hlíny jednotlivé motivy. Vždycky se dobře dívá na ty, kteří něčemu rozumí a umí.
Ostatně řemeslu se zde u ustoda (mistra) Nazirova učí přibližně od 12 let a do mistrovské fáze to trvá 14 let výuky. Na rozdíl od minulých let, kdy se hrnčíři zabývali tvarováním a malíři (naqqašilar) malbou, zde neplatí specializace a všichni musí umět všechno. Rištonská keramika je proslavená především svou modro-tyrkysovou barvou. Vlastní zpracování je potom otázkou fantazie jednotlivých mistrů a jejich škol. Některé nádoby se jednou vypálí, nanese se glazura a znovu se vypálí, jiné výrobky se vypalují pouze jednou. „Každý keramik má bolavé srdce. I když ovládá výborně chemii, zná postupy a má zkušenosti, nikdy neví, co se v peci děje a co po vypálení vyjde,“ říká nám náš průvodce. Navíc každý mistr se musí zdokonalovat ve všech možných způsobech, technologiích, barvách a dalších věcech, a to celý život, jak to činí právě místní mistr.
Vrcholem bylo splnění jednoho ze snů – vlastnit rištonský talíř. Ano, ruční práce stojí spoustu peněz. Ale v tomto případě má určitě smysl podpořit místní dílnu než překupníka se suvenýry někde ze Samarkandu nebo v Buchaře (nic proti nim, ale tady máme skutečně překrásný originální kousek).
Se vzácným úlovkem jsme se vydali zpět směrem na letiště Fergana. Malé letišťátko, které za den přijme 2-3 lety z/do Taškentu, ruských měst nebo Istanbulu, kde jde všechno rychle. Mám tuto atmosféru rád, asi jako venkovská nádraží. Skromný, ale dostačující bufet s normálními cenami nám pomohl zahnat hlad a po krátkém občerstvení jsme se mohli vydat na hodinový přelet do Taškentu stylovou společností Silkavia s letadly nádherně zdobenými právě marg’ilanským vzorem.
Z taškentské čajchány 