Hrobka Hajrabad ešona

V jedné z videolekcí mého oblíbeného Borise Golendera jsem našel zajímavé místo – mešita, hrobka a hřbitov obklopené jednou z hlavních ulic jihozápadního Taškentu. Proto jsem se nedávno vypravil v přestávce mezi doprovodem dětí do školy a otevřením archívu do nedaleké čtvrti Čilonzor, abych toto místo prozkoumal.

Hrobka z doby výstavby Čilonzoru v Taškentu (cca 60.-70. léta 20. století), zdroj

Čilonzor je vůbec zajímavé místo v Taškentu, které připomíná třeba Jižní město v Praze. V minulosti zde byly sady a zahrady za hradbami starého Taškentu. Bylo vyprojektováno v roce 1959 jako modelové město pro novou bytovou zástavbu ve Střední Asii se všemi plusy i minusy tehdejšího sovětského plánování a stavebnictví (Stronski 2010, s. 220-223). Nicméně s výstavbou metra v 70. letech a s postupným dorůstáním zeleně se celá čtvrť stala relativně příjemnou na bydlení. Původně převážně ruskojazyčné čtvrti jsou dnes z velké části obydleny nově příchozím uzbeckým obyvatelstvem, byť rovněž často rusifikovaným.

Jednou z hlavních os celé čtvrti je třída Katartal (Alej topolů), kudy původně vedla obchodní cesta z Taškentu do Samarkandu. Při pohledu na mapu se třída na dvou místech rozděluje a obepíná menší zelené plochy. Jedním z takových rozšíření je právě hrobka Hajrabad Ešona. O tomto svatém se nedochovalo mnoho zpráv kromě legendy, že jeden Nogajci tohoto jména ze Zlaté Hordy měl v noci sen, kde mu neznámý hlas říkal: „zítra na prahu Tvého domu bude stá zázračný bílý velbloud. Sedni na něj a nech jej jít, kam Tě povede a jakmile se zastaví a lehned, bude to místo Tvého rozkvětu a služby Bohu.“ Velbloud projel stepí a pouští a zastavil se na kurganu (hrobce).

Ve skutečnosti byl Hajrabad ešon historickou osobností ze 17. století, který se usídlil na okraji Taškentu a založil zde tatarskou vesnici. Byl velmi učený a proslavil se, mimo jiné, překladem veršů známého perského súfijského básníka Džaláluddína Rúmího (Masnaví) do čagatajštiny (starouzbečtiny). Okolo jeho hrobky vyrostla celá nogajská vesnice, která se začala nazývat Nogaj kurgan (Nogajská hrobka). Mimochodem, v Taškentu je ještě jedno místo, které se nazývá Nogaj-Kurgan nebo také Nogaj Kišlak, také osídlená Tatary (Šihabdinov 2016). Současná hrobka je datovaná do druhé poloviny 18. století, tj. nedlouho po smrti súfijského učitele Hajrabada, kdy byl Taškent samostatným městským státem. Jako zázrakem přežila nejen 19. století a dobývání Taškentu, ale především sovětské plánování při výstavbě sídliště Čilanzar. Přestože byl okolní hřbitov vesměs srovnán se zemí, hrobka a mešita se zachovala, byť v sovětském období v nikoliv dobrém stavu. Po roce 1991 došlo k rekonstrukci mešity, modlitebí místo bylo uzavřeno skleněnou stěnou a některé hrobky byly obnoveny.

Dnes je celý malý areál mešity, hrobky a malého hřbitova s kazašskými jmény malou oázou uprostřed rušné ulice. Okolí je upravené a květinová výzdoba na dřevě mešita zrestaurována. Nedávno byla odstraněna i nepříliš vábná skleněná výplň, což dalo malbám ještě více vyniknout. Do hrobky se vchází melý nízkým vchodem, který odstiňuje hluk z okolních aut a láká k rozjímání. Pravda, když se člověk podívá do okolí posvátného místa, padnou mu jako kontrast do očí nejméně dvě prodejny alkoholu v nejbližším okolí.