Svou první toulku po Taškentu po návratu z Prahy jsem nasměroval celkem nedaleko od „mého“ archívu. Vlastně jsem chodil již několikrát okolo, ale nikdy jsem tu nebyl. Nedaleko metra Milli Bog‘ stačí poodejít z rušného bulváru do mahally Kamolon a na konci ulice nenápadně a skromně vystupuje malá kaplička, která je obklopena klasickou mahallinskou zástavbou a za ní jsou vidět kupole páteční mešity zasvěcené hrobce Chodži Alambardora (o něm zase příště). V 19. století se jednalo o významné místo poutí i uctívání z obou stran. Ale popořadě.
Historie tohoto místa se začala psát s dobýváním Střední Asie, a konkrétně Taškentu ze strany carského Ruska. V červnu roku 1865 generál Čerňajev se svými 1300 kozáky zaútočil na město, které sice bylo opevněné a jehož obyvatelstvo činilo přibližně 100 000 obyvatel, nicméně vůle bránit se Rusku byla zejména v případě některých taškentských obchodních kruhů pramalá. Navíc až 30tisícové vojsko, které mělo bránit pevnost Taškent bylo sice mnohem početnější, než měl Čerňajev, nicméně oč převyšovala ruské kozáky počtem, o to méně byla vycvičená, a to navzdory vedení významného politika a vojevůdce Álimkula. Po několika dnech dobývání Taškent padl 17. června 1865 a stal se centrem ruského Turkestánu až do rozčlenění středoasijského regionu. Petr Valujev, tajný rádce cara, tak mohl pronést svou slavnou větu: „dnes přišla zpráva, že generál Čerňajev dobyl Taškent. Nikdo neví, proč a nač. Je však cosi erotického v tom, co probíhá na hranicích naší říše.„
A proč právě kaplička na tomto místě. V roce 1865 se zde nacházela Kamolonská brána do města, kde se usadil právě generál Čerňajev a odtud velel celému dobývání města. Právě tato brána byla ruským vojskem napadena jako první po rouškou tmavé noci ze 14. na 15. června. A zde také 16. června 1865 generál Čerňajev přijal první delegaci taškentských představitelů, zejména kupců, kteří žádali o ukončení bojů a připravenost vzdát se.
Není proto divu, že právě na tomto místě byla postavena mohyla 24 kozákům padlých při dobývání Taškentu (jeho detaily, to by bylo rovněž na zvláštní kapitolu). Nad jejich mohylou se skví dnes již téměř setřený nápis „Jejich duše se vrátí k blaženosti“ („Души их во благих возвратятся“). Nebylo jednoduché tuto kapli nejenom vystavět, ale i udržet. Mimochodem na nedalekém hřbitově, pod ochranou světce Chodži Alambardora, byli pohřbívání obránci města, kteří tak lehli vedle útočníků. Nutno dodat, že obyvatelé tamější mahally Aftob (dnes Kamolon) se starali o obojí, byť kaplička zůstala a hřbitov byl zaplněn dalšími mrtvými a náhrobky až do současné doby.
Peníze na výstavbu památníku byly vybrány již v roce 1872 (300 rublů). Za tyto peníze byly vysázeny stromy okolo hrobek, které během období Turkestánu vyrostly do stinného parku. Samorná kaplička však byla postavena až v roce 1886 podle projektu. Následujícího roku se každoročně konalo procesá k památníků od ústředního chrámu (zbouraného ve 30. letech 20. století, dnes na náměstí Mustaqillik)
Ještě v carské době se místo stalo oblíbeným u obyvatel Taškentu. Jevgenij Markov ve své knize „Rossija v Sredněj Azii“ ukazuje, jak lidé přicházeli nejen na dny procesí, ale i jindy v neděli, půjčovali si samovar a pořádali pikniky. Místo zde bylo příjemné, bylo možné zde najít stín pod vysazenými stromy. Procesí se zastavilo i v domku Michaila Čerňajeva, který byl proměněn v improvizované muzeum dobytí Taškentu.
Fakt, že se jednalo o hrobku spíše než náboženskou stavbu, stejně jako její vzdálenost od centra a přestaveb Taškentu, zachránilo kapličku od zbourání v době protináboženského fanatismu koncem 20. a ve 30. letech, stejně jako při budování nového Taškentu v 60.-80. letech. Ve 40. letech byla kaplička i okolní park obestavěny domy současné mahally Kamolon a samotná kaplička patřila k domu, který byl vystavěn vedle níc. Podle místní legendy sem jednoho dne přijel buldozer, aby kapličku zboural, nicméně majitel domu to nedovolil. Nicméně zub času se projevil a po sovětské a postsovětské „nepéči“ již byla nutná rekonstrukce.
Místo tak bylo zrestaurováno až v nedávné době (2019-2020). Zmizel sice průchod vnitřkem stavby a (bohužel) i zástavba v okolí, včetně domu, jehož majitel se o místo staral a díky nemuž byla stavba zachována. Celé místo bylo upraveno, nově osazena ikona Jiřího Vítězného či vrcholový kříž z mosazi. Výsledek tak působí poněkud uměle a například zde zcela chybí nějaká tabule vysvětlující historii a význam místa. Zůstal pouze památník jako němý svědek událostí 1865, které měly patrně převratný vliv na historii Taškentu, Uzbekistánu a velké části celé Střední Asie.
Vybrané zdroje:
К 150-летию воинского захоронения у Камеланских ворот
Тюплаева, Елена: Часовня у Камолонских ворот. Old Tashkent, 2020.
Z taškentské čajchány 
