V tomto příspěvku se podíváme na několik zvláštností uzbeckého systému – od registrace pobytu, přes založení vlastního účtu (a k němu uzbecké bankovní karty) a registrace telefonu. Všechna mají svá specifika, která jsou pro mě přirozená (byť také, jak uvidíte, zapomínám), ale pro našince budou možná poněkud zvláštní.
Propiska není pero, ale registrace
V Uzbekistánu stále funguje sovětsky systém „propiska“, tedy registrace podle místa pobytu. Každý cizinec, pokud se zrovna nepřemisťuje nočním vlakem, je povinen se zaregistrovat do 3 dnů podle místa pobytu. Turistovi žijícímu po hotelích to je jedno, registraci za něj udělá hotel. Kdo však není typický turista, například si pronajímá být nebo bydlí ve stanu v horách, musí projít registraci. V prvním případě to naštěstí musi udělat majitel bytu. Systém je již naštěstí civilizovanější a turista se již může ubytovat jinde než v hotelu (jak nám to bylo kdysi řečeno jednom mentem/policistou, tak „turista je jenom ten, kdo bydlí v hotelu„). A také existuje teoreticky systém emehmon.uz (mehmon=host), kde Vás hostitel zaregistruje elektronicky. O jeho funkčnosti zde chodí legendy. Někdy to jde, někdy ne, za poslední rok mám v tomto případě skóre 4:2 pro internetovou registraci a náskok elektronické registrace se zvyšuje.
Pokud bydlíte ve vlastním stanu/karavanu či jiném vlastním mobilním zařízení, z hlediska systému je to Vaše prohra. Teoreticky se sice můžete zaregistrovat také sami, ale potřebujete k tomu vstup do jednotného OneID systému Uzbekistánu (něco jako náš Portal.gov.uz), který však nedostanete bez osobního čísla (PINFL či uzbecky JShShIR). O jeho získání viz dále, jenom předběhnu, že bez registrace jej nezískáte. Navíc na placení v Emehmonu můžete použít pouze místní platební karty Humo či Uzcard, na které zase potřebujete registraci, PINFL a 15 dní pobytu (viz dále). Takže dokonalá Hlava XXII. Jaké je řešení? V podsatě jediné. Ubytovat se do 3 dnů od příjezdu do země a domluvit se s majitelem hostelu/guest housu/soukromého bytu či jiného místa, aby Vám udělal registraci na celý pobyt (ideálně dopředu, aby na to byl připraven). To samozřejmě neriskne každý ubytovatel, někdy se můžete domluvit na celý pobyt, někdy to usmlouváte alespoň na část pobytu i mimo Vaše oficiální ubytování a někdy zkrátka ubytovatel řekne, že pouze na dobu ubytování.
Problém je také, pokud chcete vyjet z Uzbekistánu, což se nám stalo. Registrace Vám v takovém případě propadne, i když se vrátíte na stejné místo a máte teoreticky registraci platnou. Takže můžete dělat registraci a hlavně platit vše znovu. No, dobrá, beru, nemám jezdit ze země a hlavně majitelka našeho bytu nám opravdu nedělala problémy (tak tomu bylo ve všech případech za poslední roky). Maně si vzpomínám, že když jsem chtěl bydlet u známých s turistickým vízem, tak jsem si musel alespoň na chvíli zaplatit (spíše uplatit) hotel (a to ne každý recepční to risknul). Registrace, jakkoliv celkem zbytečná, tak nakonec místní orgány s ní nedělají takové problémy jako v minulosti.
Jdeme do banky…
Přecházíme ke složitější věci, a tou je uzbecká bankovní karta. Tu potřebujete k různým platbám, kde neberou platby mezinárodní (například lístky na iticket.uz, pokud jsme chtěli jít na hokej, ale prozaičtěji i na různé platby, třeba letecká společnost Humo Air nebrala jiné karty). Aby měli všechno pod kontrolou, vymysleli v Uzbekistánu svůj systém Uzcard a aby si mohl vzít svůj díl i nový prezident a jeho rodina, objevil se ještě druhý systém plateb HUMO. Naštěstí jsou tyto systémy stále více propojené, což ještě nedávno nebylo, takže obchodě jsou dodnes terminály na jeden, druhý systém a potom často ještě na mezinárodní karty. Nemluvím o ještě (ne)dávnější minulosti, kdy tady karty nefungovaly vůbec a když jsem chtěl peníze z bankomatu, šel jsem se svou českou kartou zkusit loterii výběru dolarů v jednom z luxusních hotelů pro cizince a poté jít s dolary na černý trh. A místní bankovní karty občas fungovaly, občas ne, některé bankomaty občas měly sumy, občas nikoliv, ale bylo to jedno, protože inflační sumy stejně nikdo nechtěl držet doma. Ale zpět k věci. Je dobré mít tedy jak kartu Humo, tak i Uzcard, protože jednu z nich nemusí v tom či onom obchodě brát nebo jeden systém může zkolabovat (nevlastní zkušenost s Humo z minulého týdne).
Dobrá, tolik teorie a jde se do banky. Vlastně nejde, nejprve musíte žít v Uzbekistánu a být zde registrován alespoň 15 dní, což je důsledek „bankovní a karetní turistiky“ z Ruska po odstřižení ruských bank od SWIFTU. Nikoliv překvapivě si ruští občané hromadně začali otevírat účty v okolních zemích. V našem případě to trvalo déle, protože po 10 dnech po příletu jsme odjížděli do Kazachstánu, předchozí pobyt se nám anuloval a po návratu jsme začali od nuly dalších patnáct dní.
Kromě pobytu potřebujete pro otevření účtu ještě místní osobní číslo (PINFL nebo také Jismonyi shaxsining shaxsiy identifikatsiya raqami). Název vypadá hrozně, ale jeho získání je překvapivě jednoduché. Stačí zajít na místní oddělení viz a registrací, tam si Vás (bůhvíproč) vyfotí a druhý den dostanete vyjetý papír s Vaším číslem. S ním se dá podnikat třeba registrace do místního Portal.gov.cz, ve zdejším podání my.gov.uz, a vůbec se tady s Vámi začnou na úřadech trochu více bavit, a to včetně bank. Jak se rusky říká: „bez bumažky – ty kakaška a s bumažkoj čelověk“.
Tak máme za sebou 15 dní v Uzbekistánu, máme PINFL, vybrali jsme si banku svých snů (jednou z podmínek pro nás byly vkladomaty a blízkost pobočky k našemu bydlišti). V mém případě padla volba na Buyuk Ipak Yoʻli bank, tedy Banka Velké Hedvábné stezky. Název velkolepý, recenze solidní, karty cizincům, tedy nerezidentům, vydávají, nabídka uspokojující, pobočka skoro za rohem, bankomaty husté nasázené po celé zemi. Jenže ouha, naivní čukotské dítě v Uzbekistánu po nájezdu ruských bankovních turistů! Na pobočce se mnou byli hotovi hned. Prý jedině v centrále. OK. Centrála relativně v centru města, kousek od Alajského bazaru, kde to celkem znám, alespoň do velké přestavby Taškentu. I tady jsem však byl rychle hotov. Dostanete kupu papíru k vyplnění, tarify jsou speciálně cizinecké, takže drahé, vyžaduje se záloha a zůstatek a ještě musím doložit příjmy. Asi se mi nechce tisknout a ukazovat někomu výpisy z českych účtů. Potom pět dní (minimálně) prověrka a výsledek nejistý. Velká Hedvábná stezka u mne končí.
Naštěstí kousek od nás je IT park, ošklivé dítě současného prezidenta s několika mrakodrapy. Zde má pobočku Aloqa bank, které rovněž splňuje naše podmínky, navíc je kousek od ambasády. Navíc cizinci nemusejí na nějakou centrálu v centru. Pokud máte všechny doklady a jejich kopie pohromadě („propiska“, registrace, PINFL a uzbecké telefonní číslo), potom vyplňte formulář na 5 stránek i s tím, že uvedete, odkud budete mít příjmy, jaký bude asi Váš obrat na účtu a podobně. To je však formalita, stačí napsat cokoliv uvěřitelného. Prosím, za tři pracovní dny si přijďte pro kartičku, dokonce dostanu dvousystémovou kartu Uzcard-UnionPay, to kdybych jel do Číny nebo do Ruska. Budiž. Po třech dnech skutečně dostávám vytouženou kartičku a máme další téma hotové.
Co je to IMEI aneb jeden den s registrací telefonu
Nakonec ještě jedna zvláštnost, kterou si místní zákonodárci připravili pro cizince dlouhodobě hodlající setrvat v této jinak překrásné a laskavé zemi (tedy nikoliv obdivovat krásy Uzbekistánu jako turista). Když přiletíte do Uzbekistánu, jedna z prvních uvítacích SMSek je o tom, že do 30 dnů musíte zaregistrovat svůj IMEI telefonu. Žil jsem spokojeně i bez znalosti faktu, že něco takového v telefonu mám. Ale člověk míní a Uzbekistán Vás donutí naučit se něco nového. V mém případě se mi zapomnětlivost vrátila, když jsem jednoho večera po východu ze zóny naší domácí WiFi zjistil, že si nezavolám, nepřivolám si taxi (tím méně jej zaplatím), nezobrazí se mi na Yandex karty pohyby autobusů (oblíbená aplikace), nezaplatím ze své Paynet elektronické peněženky, nepodívám se na zprávy a vůbec nemohu požívat všech půvabů místních levných tarifů na internet (o tom zase jindy).
Nejprve jsem došel k závěru, že se mi pokazila SIMkarta. Z toho mě však vyvedli rychlostí blesku hned druhý den ráno na místní pobočce mého operátora Beelinu a určili tím můj celodenní program. V autobusech, ve frontách i ve volných minutách si začínám psát deník tohoto dne. Stačilo naznačit kouzelné slovíčko IMEI a hned vím, která bije. Odevzdaně jedu domů na WiFi se zaregistrovat online, protože je to přece „džuda ósón“ (velmi snadné), jak mi bylo řečeno. Hlavou se mi honí moje heslo z Íránu „to nebude půlhodina“ a „inšalláh“, tj. bude-li to vůle Boží. Jenomže tak jako Šalamounovi Alláh nedal pomilovat za jednu noc tisíc žen, tak se mně nepodařilo jednoduše registrovat telefon online. Tedy, tu šanci máte, dokonce několika způsoby. Jenomže… V systému UZIMEI mi systém tento IMEI neschroustal, v případě báječné aplikace státních služeb nebyl formát mého pasu akceptovatelný a přes SMSky mi systém vůbec nespapal nestandardní číslo zahraničního pasu. Vrcholnou hláškou, když už to vypadalo na přečůrání softwaru, se stalo tvrzení, že jsme již 6 měsíců nepřekročili hranici, což mi vzhledem ke propadlé registraci a 15-denní čekací době na banku přišlo přinejmenším nezdvořilé.
Hotovo dvacet, na online registraci se již spoléhat nedalo, bylo třeba nasadit botky a vydat se do terénu. Jedno místo registrace ukazovalo na nás slavný a výše uvedený IT park. Sídlí tam tak důstojné firmy jako UzTelecom, „moje“ Aloqa bank, celá budova pro start upy, ba dokonce vysoce vážené ministerstvo pro digitální technologie. No, alespoň jsem vyřídil žádost o kartu v bance (viz výše). Ale registrace IMEI? Ne-e, nevíme, neznáme, nic takového tu není. Další institucí, která se zabývá celým procesem (jak píší na internetu), je pošta. To ano, ale ne ledajaká někde v nějaké pofidérní čtvrti, ale jen ta hlavní. Tak zpět domů, trochu se přiobléct (nějak se nám tu ochladilo) a vyrazit do města. Na poště nejprve paní svedla úspěšný boj s instalací nového toneru do tiskárny, leč mně potřebný boj s IMEI systémem skončil fiaskem na stejné hlášce o 6 měsících bez překročení hranic. „Prosím, tady je adresa Sabzar, do centra IMEI, tam Vám pomohou“. Nelze se na paní zlobit; dělala, mohla. Další bludná pouť. Vzhledem k místním poměrům by člověk čekal velkou prosklenou budovu. O to více mě překvapí malinký vchod v naprosto tuctové sovětské sídlištní zástavbě. Tady, že mi pomohou? Možná, ale až po 14 hodině, teď je pauza na oběd. Sakra fix, děti končí školu ve 14.15 a nemají klíče od bytu. Marušky telefon naštěstí ještě funguje (i děti potřebují registrovat telefony), nechávám ji SMS zprávu (snad první tady v Taškentu, jinak jedeme na WhatsApp). Vláďův telefon už to má, zdá se, za sebou. Naštěstí přes nenápadnou lokalitu jsme došli k vítěznému konci. Můj „šmatlafoun“ je registrován a mohu jej používat. Poctivou tlačítkovou Nokiu 301, získanou nezměrnou laskavostí mé doktorandky, tady budu moci strčit do šuplíku, respektive jí používat pouze jako záložní pro zahraniční SIMkarty – českou a gruzínskou.
Zpátky přes půl města, doma zabavím dětem telefony, ale narážíme na stejný problém. Takže opět nazout pérka a hurá na staré dobré známé místo činu v centrále IMEI, dnes již podruhé. Alespoň nebloudím. „Na Váš pas je již jeden telefon zaregistrovaný, to nejde. Kde máte pasy dětí?“, ptá se nevinně dívka za přepážkou. Hrklo ve mně, protože originály nemám. Naštěstí je rozumná, stačí ji kopie pasů v telefonu a můj originál. Sranda bude, že za pár dní přijedeme s novými diplomatickými pasy a ty naše cestovní již budou k ničemu. Na to se však historie a úřad, doufejme, ptát nebudou. Pro tuto chvíli je za pár minut však hotovo a konečně se nacpanou hromadnou dopravou dostávám domů. Celkový čas, když chvilku počkáme, 8 hodin od začátku činností ráno. Dobrá šichta.
Z taškentské čajchány 