O víkendu dvě třetiny rodiny (Maruška zůstala doma) vyrazily do Samarkandu. Náhodou se totiž objevily jízdenky na rychlovlak Afrosijob že Samarkandu do Taškentu, což je týden dopředu hodně vzácné. Cestu tam muselo obstarat letadlo. Využili jsme toho, že Let Kunovice nedávno dodal Uzbekistan Havo Yoʻllari dvě zcela nová letadla L-410 a mohli jsme si tak vyzkoušet cestu tímto nejnovějším letadlem, dokonce s mezipřistáním. Když se připočte cena 17 dolarů za letenku na fakticky dva lety, nové české letadlo, zcela nedávno znovuotevřené letiště pod horami v Zomin, o atraktivitě se nedalo pochybovat i pro nespottery a nešotuše.
Nevýhodou bylo relativně brzké ranní vstávání, i když v podstatě stejně jako do školy. Postarší taxikář si to hnal jako Schumacher, odbavení proběhlo hladce, Vláďa dostal za odměnu čokoládu a po bryskní bezpečnostní kontrole jsme mohli obdivovat na ploše zaparkované dva krasavce u Kunovic.
Let se sice trochu pozdržel, ale panorama Taškentu po vzletu bylo velkolepé. Motor monotónně hučel nad Hladovou stepí a po hodině jsme přistáli v Zominu. Malé, zvláště na místní poměry, kapesní letišťátko, v dáli vycházejí z oparu Fanské hory. Žádné cavyky s přistáním i startem, nos dolů, nos nahoru. Miluji malá letiště. Letadlo však znovu nastartovalo motory, „keyingi bekat, Samarkand“, zní letadlem s úsměvem.
Už to nebylo dlouhé, po půl hodině opět klesáme, otáčíme nad Samarkandem a přistáváme.Po východu se na nás vrhli taxikáři, čemuž jsme odolali a vzali toho, který pochopil, že nějaké astronomické ceny nehodláme akceptovat. Původní plán bylo dojet na Sijob bozor a dát si tam něco. Náš řidič nám však poradil něco lepšího, Shaslik.uz. Nebyla to rada hloupým turistům – vynikající šašlik, místní lidé a příjemná atmosféra, vše stranou od turistického ruchu. Tady nejsme naposledy!
Nechci popisovat krásy Samarkandu, které lze najít i na mnoha jiných místech. Pro mě je pořád fascinující hlavně celková (u)spořádanost místa, protože mám v hlavě pořád ten postsovětský nepořádek v celé Střední Asii z doby před 20 a více lety. Po klasické tour po památkách ohlásil Vláďa hlad a připomněl mi slib, že se podíváme do „české restaurace“ Zlatá Praha. Bohužel z českých jídel nezbylo nic, říkal jsem, že mohli nechat na mezinárodním jídelníčku alespoň guláš či svíčkovou s knedlíkem, ale bylo mi řečeno, že se to neujalo, od té doby, co odjel pan Jaroslav (legendární kuchař, dodnes si vzpomínám, jak mi v roce 1999 servíroval smažený sýr).
Plně nasycení jsem ještě donutil Vláďu se podívat na světly ozářené hlavní historické náměstí Registon, čímž se náš den nachýlil směrem k posteli.
V neděli ráno jsem Vláďu protáhl další, byť menší várkou „stones and columns“. Mimochodem fantastické mešity Bibi Chanum, kdysi nejmonumentálnějšího díla Tamerlána, a hrobky Isloma Karimova, dnes místa Ziyorotu, které zastínilo i samotné poutní místo Hazrati Hizr (nevím, co mu chudák legendární a údajně nesmrtelný světec udělal, že jej chtěl překonat. Ale alespoň vidíme, jak vznikají legendy. Ten kult už se bude jen těžko odstraňovat.
Po této naloží kamenů jsem chtěl s Vládou zkusit něco jiného. Vrcholem nedělního dne patrně byla návštěva továrny na papír, respektive řemeslného centra Meros (dědictví). Na okraji Samarkandu vzniklo na okraji říčky Sijob celá celkem vkusně udělaná (na místní poměry) vesnička, kde dají nalézt různá řemesla. Zatím toho není mnoho, ale lisovna oleje, výrobna papíru, spousta mlýnku i čajchona. Všude se dá dojít, ceny jsou přiměřené i pro turisty. Zaujala nás lisovna oleje, dosud jsem nevěděl, že semínka lnu, sezamu se musí smíchat se semeny bavlny, jinak by se vůbec nepřichytila a nevytvořila by se směs, která vytáhne z malých semínek olej.
Návštěva vyvrcholila ukázkou výroby samarkandského papíru, který byl od 8. století druhým místem na světě po Číně. Prohlídka byla sice uzbecky, ale alespoň se někdo pocvičil v překladu a Vláďa měl výklad v češtině. Místo zaujalo i Vláďu, takže sem budeme vozit i návštěvy. Jakmile začalo být turistů trochu příliš, tak jsme se retýrovali na jiné místo. Kouzelné slovo Ulughbek znamená nejen observatoř, ale i stojánku taxíků do Taškentu, trochu upravenou a vylepšenou několika obchody, ale pořád se stejně divokými taxikáři.
Naplánoval jsem ještě návštěvu observatoře Ulughbeka, původně z 15. století. Nebudu se rozepisovat o tomto místě, nicméně dal se s námi do řeči místní trochu samozvaný průvodce. Tedy 20 tisíc sumů za výklad na nás nevydělal, zato jsme se dali do řeči ohledně řeči čísel. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých výmyslů a hry s čísly a jazykem. Takže císařský řez (rusky kesar nebo kesarevo) u porodu je vlastně spojení perských slov líbat (kisidan) a hlava (sar). A podobné nesmysly. Až lituji, že jsem si nekoupil jeho knihu, ve které autor odhalil, s pomocí Boží, překvapivá tajemství čísel a jazyka, která stojí za vším a která nám mocní tohoto světa tají. Tak snad příště.
Potom již musely být zase uspokojeny Vláďovy šotoušské potřeby. Takže zpět na Sijob bozor. Zde je konečná tramvají, kde má Česká republika své zastoupení. Samarkand totiž podle iniciativy prezidenta postavil v letech 2016-2018 tramvajovou síť o dvou linkách, které obsluhují tramvaje Vario LF z Pragoimpexu, původně určené pro Taškent. Tam však přestaly mít smysl, jelikož se přesně v roce 2016 v hlavním městě Uzbekistánu rušil kdysi hustý tramvajový provoz.
Po natočení průjezdu tramvají jsme nastoupili do jedné z nich a za 2000 sumů každý jsme pomalu hrkali směr nádraží. Doslova hrkali, protože, jak se vyjádřil Vláďa, kolejnice, rozhodně nejsou v nejlepším stavu. Ještě trochu šotoušství tramvajového i vlakového (příjezdy a odjezdy rychlovlaků Afrosijob do a z Taškentu) a již můžeme projít v na velkolepé nádraží v Samarkandu, které patří (architektonicky) k mistrovským kouskům uzbeckého modernismu z 80. let 20. století a podívat se na dva Afrosijoby před námi (již dávno beznadějně vyprodané) a v 17.11 se rozjet taktéž rychlovlakem zpět k domovu.
A na závěr ještě fotogalerie klasicky turistického Samarkandu
Z taškentské čajchány 