Ve dne je Anchor jako kdybyste nalili mléko do čaje, zato v noci dostane barvu kazanu (Petrov-Vodkin)
Taškent nemá jednu řeku jako Praha. Vody Čirčiku, které Taškent napájí, se díky lidskému úsilí před městem rozdělují na jednotlivé kanály. Ty sloužily k přísunu čerstvé vody, ale také k zalévání nesčetných zahrad, jimiž byl v minulosti Taškent obklopen a na které poukazovali téměř všichni návštěvníci Taškentu v 19. a první polovině 20. století. Kanál Anchor patří mezi nejvýznamnější z nich. Dá se téměř bez nadsázky říci, že okolo něj se odehrávaly moderní dějiny Taškentu. Stávaly zde obě významné taškentské pevnosti – kokandská a ruská. V červnu 1865 se u kokandské „Ordy“ asi 15krát větší taškentská armáda bránila generálu Čerňajevovi při jeho (nakonec úspěšné) snaze dobýt Taškent. Později byla na jeho břehu (o něco dále) vybudována nová ruská pevnost, rezidence Ústředního výboru Komunistické strany Uzbekistánu a v 21. století si zde první prezident Islom Karimov nechal postavit svou rezidenci Ok saroj (Bílý palác). Vody kanálu Anchor zásobovaly celou řadu významných hospodářských i rekreačních míst v Taškentu, mezi jinými i několik vodních elektráren či rekreační zónu u Komsomolského jezera (dnes jezero u Milli Bog‘, Národního zahrady) či park na Čilonzoru.
Kanál ve své dnešní podobě vznikl přibližně v 18. století a obtékal východní hradby města Taškentu. Po dobytí města ruskou armádou začalo na druhém břehu růst nové město podle vzoru francouzských koloniálních ville nouvelle v severní Africe či Nového Dillí v Britské Indii. V roce 1949 byl proud kanálu částečně změněn tak, aby bylo možné zásobovat nově vzniklé rekreační Komsomolské jezero. Málokdo však ví, že tato část byla zpracovávána vězni a nuceně nasazenými pod dohledem tehdejších silových orgánů NKVD a milice. Celé další generace Taškentců tak těžily z této otrocké práce. V roce 1973-1974 v souvislosti se stavbou metra byl Anhor vysušen, vyčištěn a vybetonován. Na vyčištění byli v rámci „dobrovolných“ subbotniků vysláni studenti, učitelé a jiní pracovníci. Vedle nálezů různého odpadu se rozšířily legendy o fantastických nálezech zbraní a střeliva z doby revoluce, mrtvol nejrůznějšího druhu až po automobily, které skončily svou pouť právě v kanálu Anchor (zlí jazykové říkají, že je tam shodili zloději aut při honičkách s policisty).
Nábřeží Anchoru se stalo významnou rekreační zónou. Procházka obvykle začíná nebo končí pod televizní věží. Pokud půjdeme směrem do města, potom je třeba projít sportovní areály se sídly sportovních federací Uzbekistánu. Na jednom místě je krásně vidět taškentské urbanistické myšlení. Schody, které jsou dokonce značené na mapách, překrývá vrstva plotu s mříží. Namísto propojení tak převládl strach o to, aby náhodou někdo nešel, kam nemá. Naštěstí jsme se nenechali odradit a plot jsme přelezli. U vchodu do sportovních areálů nás překvapil přivázaný kůň, který však moc smyslu pro humor a pohlazení nepobral a kamarádit se také nechtěl.
Branou do Výstaviště (VDNCh) se nám konečně podařilo dostat se až k vodě a pokračovat příjemnou procházkou ve stínu stromů, pomalu se barvících do podzimního hávu.
Nedaleko mostu s Malou okružní cestou je první ze série několika restaurací, somsáren a jiných stravovacích možností. Prodává se tady proslulá Anhor Somsa (stánek ne přímo u řeky, obvykle plný lidí. Na místě, kde je dnes přístaviště elektrických lodí, se tradičně chodili koupat taškentští „mroži“, tj. otužilci. Jejich shromaždištěm byla také dnes rozpálená část betonu okolo hřbitova a mešity Minor. Zde se od hlavního kanálu odděluje vedlejší kanál Kaykovus (pojmenovaný podle legendárního středověkého perského šáha) a až zde kanál mění své jméno z Bozsu na Anchor.
Jelikož se blížíme k Šajchonturské elektrárně, jedné z mnoha postavených ve 20. letech podle plánu GOELRO, chladná (spíše ledová) voda zde vždy v létě lákala řadu koupajících. To je již dnes minulostí a na jedné straně je rozpálený břeh s vysokou zdí hřbitova a na druhé straně rozpálená ulice, pouze v některých místech přerušovaná pouličními stánky s šašliky a dalšími pochutinami. Nábřeží u hřbitova náhle končí velkým brownfieldem, na kterém kdysi stávala část závodu na výrobu letadel (TaPOIČ) a kde se očekává další výstavba sklobetonových paláců a luxusních bytů. Za ním procházíme malou brankou a na levé straně míjíme ostnatý drát německé ambasády, uvnitř které momentálně probíhá poměrně intenzivní výstavba.
Jedním z nejkrásnějších zákoutí kanálu Anchor (ale i celého Taškentu) je slepé rameno kanálu (není až tak slepé), které obklopuje malý vršek vyplněný dnešním olympijským muzeem Uzbekistánu (dříve muzeem přátelství národů).
V minulosti zde stál Jakka Bazar, rozdělený na tři části – prodej skotu (mol bozori), koní (ot bozori) a mléka (qaymoq bozori). Později ve stalinské době se na březích této části nacházely hustě osídlené čtvrti Kašgarka a Moločka, obě proslavené svými kriminálními gangy a autoritami. Na místě Kašgarky stojí dnes čtvrť C-5, a to včetně památníku zemětřesení z roku 1966, po kterém byly obě chatrně postavené čtvrti kompletně vybourány. Ostatně v souvislosti se zemětřesením stojí na protějším břehu Anchoru tzv. Dům v epicentru, ze kterého skutečně taškentské zemětřesení vycházelo. Za více jak půlstoletí od zemětřesení okolí muzea obrostlo stromy s příjemným stínem, které tvoří malebné a klidné zákoutí.
Dnes se okolo bočního kanálu a pod mostem se třídou Abdullo Qodirí rozlezla čajchána al-Aziz, případně na vršku okolo muzea je menší alternativa – kafe Olympia. Děti a hlavně Maruščin hroch zde vyhlásily touhu po odpočinku. Po oddechu na čaji a šašliku můžeme pokračovat okolo otevřeného koncertního prostoru filharmonie a okolo filharmonie samotné (dnes sál Turkiston) až mostu na Ordě. Zde stála v minulosti tzv. kokandská pevnost vybudovaná ve 30. letech 19. století, poté, co kokandská vojska dobyla Taškent a zcela zničila nedalekou pevnost předchozího vládce Junuse Hodži. «Opevnění toto je ze strany Kokandie obklopeno dvěma vysokými kamenitými hradbami a dvěma hlubokými příkopy. Ze strany městské jednou hradbou a hlubokým kanálem širokým 50 sažen“, psal v roce 1813 ruský cestovatel F. Nazarov. Pevnost byla vybudovaná pro kokandskou posádku a v roce 1865 vzdorovala ruskému obléhání. Od roku 1956 se až k vodě rozprostřela velká a populární čajovna Anchor. Ta bohužel padla za oběť budovatelskému úsilí pozdně Karimovského Taškentu (respektive ze strany tehdejšího primátora města). Kulturně chráněná památka dnes uzavřené kavárny chátrá a za ní se tyčí „dolgostroj“ jednoho z mnoha dalších nevkusných hotelů ve městě.
Ordinský most spojoval jako první hned po roce 1865 starou a novou část města, nejprve jako dřevěný a od roku 1913 i současný kamenný a betonový most. Z mostu se skákalo do řeky a jezdilo na nafouknutých duších, jak to ostatně ukazuje sovětská uzbecký film Něžnosť. Právě tudy jezdily první tramvaje do starého města a sama první ulice (v minulosti Šajchonturská, dnes Ališera Navoiho) se stala výstavní branou do jinak hliněné přízemní zástavby starého města. Dnes jsou zde v duchu stalinské přestavby Taškentu. Pokud by někoho zajímaly přízemní potřeby, potom na rohu nedaleko kanálu je pivnice Hammersmith s vynikajícími steaky a solidním (na Taškent) pivem, byť (opět v taškentském kontextu) v trochu vyšší cenové relaci.
V minulosti se dalo projít po pravém břehu (pokud jdeme proti proudu tak nalevo). Když byl Taškent dobyt ruskými vojsky a stal se hlavním městem ruského Turkestánu, právě zde nad kanálem Anchor si nechal první gubernátor Konstantin von Kaufmann vybudovat svou rezidenci (Bílý dům).
V sovětské době se na prostranství nad kanálem konaly přehlídky – 1. květen, oficiální oslavy VŘSR atd. Na vše shlížel přísnou tváří monumentální Lenin, který tak byl otočený zády k Anchoru. Tehdy nebyl problém se projít k soše, sejít ke kanálu a pozorovat koupající se mládež.
Všude byl volný průchod ještě v 90. letech. Nicméně nová doba si žádá nový mrav. Lenin byl smeten ještě s vyhlášením nezávislosti a na jeho místě byla s využitím mohutného podstavce vybudována ohromná koule, ze které vystupuje reliéf Uzbekistánu. Dejme tomu, jenom nová moc celý prostor nekompromisně uzavřela. Takže se nedá projít ani ke „kouli“ ani pod ní po břehu kanálu, kde v 19. století byla zahrada patřící k rezidenci gubernátora. Nemluvě o koupání, které je mnoha cedulemi zakázáno. Běžný občan se tak musí spokojit s druhou stranou kanálu, kde se nachází několik stalinských domů. Nicméně i tak se jedná o příjemnou procházku ve stínu stromů.
Naproti budově senátu se skrz stromy tyčí sloupy osvětlení stadiónu Pachtakor. V roce 1969 proběhly právě okolo Anchoru potyčky fotbalových ruských a uzbeckých fotbalových fanoušků po prohraných zápasech místního Pachtakoru s Torpedem Moskva a Dinamem Minsk. Ostatně na břehu Anhoru je také prodejna předmětů Pachtakoru. Fanoušci fotbalu si mohou vybrat nesčetné množství artefaktů se symbolikou tohoto legendárního fotbalového klubu. Kanál zde přetíná třída Isloma Karimova, na jejíž jedné straně je uzavřený komplex vládních budov a na druhé straně rovněž uzavřený, nicméně viditelný komplex části Ústředního výboru Komunistické strany Uzbekistánu (dnes je již tento břeh přístupný). Sem byla po roce 1865 byla přenesena ruská pevnost (o ní a o jejím dědictví zase někdy jindy).
Tímto dnešní procházka končí, děti mají plný harddisk, takže pokračování zase jindy.
Vybrané zdroje:
Гумеров Рифат: Арыки Ташкента: журчащее прошлое и безводное настоящее. Fergananews.com, (19.07.2017).
Тюриков, Александр: Анхор, кто из коренных жителей не знаком с этими набережными и речкой, кто … Ташкент, Dzen.ru (4.11.2021)
Нурулин Тимур:Ташкент — город набережных. Shosh.uz (nedatováno).
Буяновский, Илья: Ташкент. Прогулка вдоль канала. Varandej Livejournal/ https://uzbloknot.wordpress.com (29.10.2015)
Z taškentské čajchány 