Posledního zářijového víkendu jsme nebyla příliš chuť podnikat něco velkého. Maruška byla lehce nachlazená a večer jsme měli jít do divadla na Hamleta. Vybral jsem proto celkem nenáročnou aktivitu, která navíc není daleko od našeho domu. Autobus 63 nás vzal během 20 minut pod taškentskou televizní věž.
Pozoruhodná je již historie této těžko přehlédnutelné stavby (zejména večer, když svítí všemi barvami). Původně byl projekt vyvinut v 60. letech pro Damašek, nicméně po sérii převratů v Sýrii a kvůli finančním problémům bylo od jeho realizace ustoupeno. Tolik legenda. Faktem je, že televizní věž se stala součástí neoficiálního závodu mezi sovětskými republikami o nejvyšší, nejmodernější a jinak nejvýznamnější televizní věž v Sovětském svazu. Každé hlavní město každé sovětské republiky mělo mít tu svou. V Taškentu navíc byla specifická situace, když město bylo vlastně vystavěno znovu po zemětřesení v roce 1966, televizní věž tady ještě chyběla. Stavba začala v roce 1977 a skončila až roku 1985. Stala se jednou z poslední dokončených staveb tzv. taškentského modernismu, který kombinuje betonové plochy se stínidly a jinými ozdobami v „tradičním uzbeckém“ vzorku. Ty se projevily především na konstrukci prstenů vyhlídkové plošiny a restaurace ve výšce 100 metrů a v technickém zázemí ještě o 120 m výše. Dnes jsou tyto ornamentální prvky přebarvené do uzbeckých národních barev.
Celková výška věže dosáhla do výšky 375 m nad mořem, což z ní ve své době učinilo nejvyšší stavbu Střední Asie (porazila tak televizní věž konkurenční kazašské Alma-Atě). Bohužel její stavba byla spojena s několika neštěstími, které hořce poznamenaly její osud. Při utržení lana nákladního výtahu a snaze zabránit neštěstí zemřelo pět lidí, včetně jednoho z významných uzbeckých horolezců Rafiq Sobirov. Po otevření věže se v červnu 1986 natáčely záběr pro film a dokument o Taškentu. Okolo věže létal vrtulník Mi-8 a při jednom přiblížení zavadil jeden z drátů, který dosud původně držel věž z několika stran. Vrtulník spadl do nedalekého kanálu Bozsuv a všichni přítomní na palubě zahynuli.
Nicméně jinak televizní věž dnes slouží jako jedna z vizitek města a při dobrém světle (především v zimě) je z ní velkolepý výhled nejen na Taškent, ale i na nedaleké hory a Hladovou step. Případně je pěkný večerní pohled na Taškent.
Ale popořadě. Po zaplacení vstupného (40 tis. sumů pro dospělého a 5 tis. pro děti) projdeme bezpečnostním rámem (charakteristické pro mnoho míst v Taškentu) a na dlouhé chodbě můžeme obdivovat výstavku modelů televizních věží v jiných městech. České srdce potěší model jinak kontroverzní Žižkovské televizní věže, i když, jak si všimla Maruška, miminka jsou ve zcela jiné poloze. Vrcholem této přehlídky modelů je model samotné taškentské televizní věže, na jehož pozadí se tyčí nádherně udělané panno uzbecké dívky obklopené tradičními uzbeckými kulturními atributy (autor Abdumalik Bucharbajev). Dále již následoval menší stánek se suvenýry (včetně malých modelů věže) a výtah do 6. patra nás vzal nahoru.
Výhled byl spíše průměrný, ale i tak si děti mohly uvědomit velikost a rozlehlost města, kam jsme je převezli, a pro mě to bylo další trochu nostalgické a bolestné uvědomění, jak moc se Taškent mění od onoho zeleného sovětského a raně postsovětského města ve sklobetonovou džungli rádoby moderní výstavby, včetně mrakodrapů, tak typických pro velké metropole. Nicméně některé pohledy byly pěkné, například hned pod námi park s památníkem a muzeem represí vyvedený v „tradičním“ středoasijském stylu (tentokrát však vcelku vkusným způsobem), Výstaviště (neboli VDNCh) či kanál. Pod námi defilovalo metro, které zde na chvilku vyjíždí na povrch a jehož zastávka je ostatně nedaleko věže.
To se již však ozvaly přízemnější pudy a bylo potřeba sjet dolů a hledat něco do žaludku. Naštěstí hned pod věží se nachází zařízení Beš Qozon (Pět hrnců), které je jedním z center plovu v Taškentu (o tom zase někdy příště).
Z taškentské čajchány 