Ve čtvrti Čilonzor, která byla v minulosti součástí systému hřbitovů a sadů za hradbami starého města Taškentu. Nedaleko leží jiná hrobka Hajrabad ešona, kam již tento blog zavítal.
Čupan-ata patřil (jak již samo jméno napovídá) k ochrancům pastýřů (čopan, čoban čaban v různých jazycích) a zároveň je kultovně spojen se dvěma místy. Nedaleko Samarkandu se nad observatoří Ulughbeka dodnes tyčí vrch, který se nazývá Čupan-Ota. Na jeho vrcholku je hrobka, který by skutečně mohla být místem posledních odpočinku tohoto světce. Paradoxně bylo hrálo toto místo významnou roli při pádu Samarkandu v roce 1868, kdy právě okolo tohoto vrcholku ruská vojska porazila bucharskou armádu a otevřela si cestu k přvzetí Samarkandu. Je zajímavé, že podle legendy již pr ávě pod títo vrcholem leží jiná nepřátelská armáda, která v minulosti oblehla Samarkand. Když obránci z posledních sil zdržovali útoky nepřátel pod hradbami, začali se všichni modlit k jednomu Bohu a prosit o zázrak. V noci se na severovýchodním cípu města, kde byl nepřátelský tábor, objevila hora a na ní světec. Nepřátelé byli pohřbeni pod touto novou horou a lidé ráno na vrcholku hory nalezli patrona pastevců Čupan-Atu, který jim tvrdil, že přiletěl i s horou ze Sýrie.
Druhým místem spojeným s působením Čupan-Aty jsou hory okolo Taškentu a některé mahally (čtvrti) Taškentu, kam Čupan-Ata údajně přivedl vodu. V každém případě byl jeho kultu v Taškentu uctíván a jeho mešitu nalezneme dnes také jako součást komplexu hrobky Suzuk Ata. Podle legendy byla hrobka Čupan-Aty hledána již v 15. století, kdy se timurovskému panovníkovi a zakladateli astronomické observatoře Ulughbekovi ve snu zjevil právě Čupan-Ata a ptal se jej, proč nad jeho hrobem v Taškentu není vybudována hrobka. Ulughbek následně vyslal mistry, aby hrob našli a vystavěli nad ním stavbu. Podle současných průzkumů však dnešní podoba hrobky vznikla až v 18. století a stala se určitým vzorem pro podobné hrobky menších rozměrů v Taškentu ve století následujícím. Samotná hrobka je však spíše falešná, patří mezi tzv. kadamdžoj (dosl. místo kroků, tj. posvátné místo)
O životě tohoto světce víme pouze málo a zachovaly se pouze některé výše uvedené legendy, které však zároveň mohly překočovat z jiných krajů (například legenda o létající skále je popsána i v čínských pramenech).
Dnes je hrobka Čupan-Ata součástí relativně malého a tichého hřbitova, který v minulosti zabíral mnohem větší rozlohu a byl pravděpodobně založen kazašskými přistěhovalci, tlačeni v 18. století výboji džungarských kmenů z východu na západ a na jih. Proto se také místu někdy říkalo Kazach-mazár (kazašský hřbitov) či Kazach mazartepa (kazašský hřbitovní vrch). Nikoliv náhodou sem kazašská ambasáda umístila desku s připomínkou hladomoru ve Střední Asii.
Původní vchod k hrobce je jednoznačně definován starým portálem, který je dnes zcela obestavěn novou mešitou. Za ním v minulosti vedla hlavní cesta k hrobce, která byla z obou stran lemována topolovým stromořadím. Dnes byly topoly nahrazeny borovicemi, nicméně na příjemném koutu dnešního sídliště ČIlonzor to nijak neubírá na zajímavosti. Do hrobky mě tentokrát provázel další „poutník“, kterým se stal mladý kluk z Karši, pracující jako účetní, nicméně hluboce věřící. Vyměnili jsme si své znalosti o Čupan-Atovi (v tomto směru byla pro něj řada mých vyprávění uvedených výše spíše novinkou), pobavili jsme se o Karši a Ibrohim za nás oba v hrobce pronesl modlitbu. Toto jinak milé setkání mně ještě umocnilo dojem z příjemné zajížďky do archívu.
Z taškentské čajchány 