Zajnuddín Bobo. Světec, vědec a „psycholog“ z Bagdádu

Na okraji starého města v Taškentu, dnes nedaleko metra Tinčlik (Mír) se tyčí vysoký minaret a dvě kopule. Obojí je poměrně mladé a za novodobou mešitou se skrývá hřbitov s mnohem starší památkou – hrobkou a observatoří Zajnuddína Bobo, súfijského vůdce, utěšitele lidí a také astronoma.

Pokud se podíváme do historie, tak na tomto místě byla především čillachána (čillachóna) z 11.-12. století, z doby, kdy ve Střední Asii vládl turkický rod Karachánovců. Na předměstí Taškentu tehdy vznikla zvláštní a netradiční osmiboká stavba, částečně zapuštěná do země. Čillachána znamená doslova „místnost čtyřiceti“, čímž je myšleno čtyřicet dní, po které mohli poutníci zůstávat v modlitbách a půstu před tím, než vstoupili do samotné hrobky.

Není přesně známo, kdo jí postavil, ale účel se zdá být jednoznačný – jde o svébytný kalendář, který podle pohybu slunečního paprsku ukazoval na roční období, zejména letní slunovrat. Otvor ve stěně má přesně úhel 73 stupňů 23 minut, což odpovídá výšce slunce v době letního slunovratu. Ukazhuje to jeden menší otvor pod prvním podzemním podlažím, kam slunce dosáhne a prozáří temnou kobku 22. června ve 13 hodin. Vzhledem k tomu, že se se stavbou od té doby nehnulo, mělo by to fungovat, což můžeme vyzkoušet, pokud ještě budeme v Taškentu (bohužel mě to při minulé návštěvě vůbec nenapadlo, a to jsem tady zrovna 22. června byl). Podobných observatoří bylo vystavěno několik a měly mj. čistě praktický účel – aby bylo možné vždy určit počátek setí a velkých veder (v Taškentu též nazývaných čilla, tj. období čtyřicetidenního vedra).

Ukázka, jak fungovala observatoř na pozorování zimního a letního slunovratu, zenitu a pólu (na levém obrázku zprava doleva), stejně jako na pozorování hvězdné oblohy.

V každém případě muselo toto místo být významným pro mnohé učence, protože dostalo jméno Kúhi ‚Arifán (Órifón), tj. hora mudrců. V každém případě můžeme směle zařadit čillachánu mezi nejstarší dochované památníky středověkého Taškentu.

Střih a z karachánovské doby se přesuneme do poloviny 13. století. Střední Asie (tehdy zvaná Má Wará an-Nahr, tj. „za řekou“, myšleno řekou Oxus, Džejhun, dnes Amudarja) a Blízký východ se tehdy těžce vzpamatovávaly z osudové rány – nájezdů Čingischána. Ty zanechaly v troskách nejen kvetoucí města a oázy „za řekou“ – Taškent, Samarkand, Bucharu, Starý Urgenč, ale i Bagdád, tehdejší centrum muslimského světa a vědění. A právě v Bagdádu, respektive v západní Persii se začíná náš příběh. Zde žil a působil súfijský šejch Abú al-Nadžíb Suchravardí (1097-1168), který studoval na slavné medrese Nizamíja v Bagdádu a založil súfijský řád Suchravardí, inspirovaný, mj. učením al-Ghazzálího.

K jeho nejvýznamnějším žákům patřil významný šejch Nadžmeddín Kubra, zakladatel řádu Kubrawíja, jednoho z nejvýznamnějších světců ve Střední Asii, jehož hrobka se nachází dnes v Konja Urgenči v Turkmenistánu a jedná se o jedno ze tří hlavních poutních míst Střední Asie. Druhým byl jeho synovec, šejch Šahabiddín Abú Hafs Umar Suchravardí (1145-1234), jehož dílo rovněž patří k zakladatelským v rámci umírněného súfijského řádu suchravardí. Právě díky němu se učení rozšířilo do velké části Střední Asie, Indie či jihovýchodní Asie. Šejch Šahabiddín byl chalífou Násirem pověřen misí k chórezmskému vládci Džalaluddínovi Manguberdim, který nechtěl uznat chalífovu nadvládu a vytáhl na tažení do Bagdádu. Jeho mise však byla neúspěšná a krátce nato byla říše Chórezmšáhů poražena Čingischánem a značná část Střední Asie vypálena (to samé se stalo Bagdádu v roce 1258, čímž bylo fakticky ukončeno nejvýznamnější období islámské kultury). Kromě toho k žákům a členům řádu patřil třeba i významný perský básník Sa’adí Šírází či cestovatel 14. století Ibn Battúta.

Snímek snad ze 70. let 20. století (zdroj).

A v tomto prostředí vyrůstal i Zajnuddín Bobo (plným jménem šejch Zajnuddín Bóbó Kúhi Órifón Toškandí, 1164-1259) než jej jeho otec vyslal do Střední Asie. V roce 1236 jeho velbloud poklekl na místě starobylé čillachány, observatoře, nedaleko Kukčinské brány Taškentu. Zde bylo místo, které se již tehdy nazývalo Kúhi ‚Arifan, tj. Vršek moudrých. Jak již bylo řečeno, Taškent, stejně jako velká čast dalších měst v regionu, ležel v rozvalinách, byť brána samotná existovala. Samotné místo bylo nájezdy prakticky nedotčené (cihly tedy skutečně pamatují 13. století) a šejch se tak mohl věnovat modlitbám a svému hlavnímu úkolu – šíření súfijského řádu Suchravardi.

Brzy si jej obyvatelé oblíbili a začali k němu chodit pro radu i pro útěchu v tehdejších rozbouřených dobách. Dnes bychom řekli, že Zajnuddín Bóbó poskytoval psychologickou pomoc. Kromě toho se Zajniddín Bobo věnoval i vědám, což bylo v souladu s učením surchavardíje. Existence starobylé observatoře mu umožnila celou řadu pozorování, díky nímž si rovněž získával proslulost. Místo i šejch se stalo motivem celé řady městských legend a ještě za jeho života bylo velmi uctívané. Když zemřel, stala se jeho hrobka výáznamným poutním místem pro Taškentce a okolo ní byli pohřbívány významné osobnosti Taškentu. Ostatně, potomci Zajnuddína žijí v v Taškentu v nedalekém okolí dodnes a jejich jména jsou uvedena na rodokmenu (šadžara) uvnitř budovy.

Velkým stoupencem Zajnuddína se stal i Tamerlán, který se zde údajně modlil před svým posledním tažením do Číny. Doklady o tomto stavebním ruchu z tohoto období však nemáme. ale výstavbu současného (a mnoha jiných areálů) mají na svědomí v 16. století Šajbánovci. Stavba je velmi málo dotčená pozdějšími přestavbami, a tak tvoří unikátní architektonickou památku své doby. Mezi jedinečné patří především původní dřevěné dveře ze šajbánovského období s nádhernou dřevořezbou a nápisy z Koránu. Jedná se o nejstarší dochované dveře v Taškentu a jedny z nejstarších na svém místě v celé Střední Asii. Uvnitř potom najdeme dřevěné tyče, jedna z nich s pěti prsty, které měly symbolizovat ochrannou ruku Boží a pět povinností muslima (šaháda – vyznání víry, salát – modlitba, zakát – milodary, hadždž – pouť do Mekky a sawm – půst ve svatém měsíci Ramadán). Na tyto tyče (nazývané „tuga“) se věšely na ochranu koňské nebo velbloudí žíně. Staré fotky ještě ukazují tyto tugy na stěnách při vchodu do hrobky.

Návštěvu je vhodné začít právě v čillacháně, která je za budovou mauzolea. První podzemní podlaží je tvořeno osmi bočními stěnami s nikami, které slouží jako svérázný kompas – každá stěna ukazuje na jinou světovou stranu. Lze sestoupit a setrvat v nejhlubší části, kde je vykopaný otvor, ve které Zajnuddín spával a přetrvával v modlitbách a odkud vycházel při některých příležitostech ven mezi lidi. S ohledem na výše uvedenou funkci astronomickou a kalendářní se právě zde musel Zajnuddín Bóbó setkávat s mnohými lidmi v Taškentu. Podle legendy byla tato čillachána spojena tunelem s asi 6 km vzdáleným komplexem hast imám.

Uvnitř hrobky je především náhrobek samotného Zajnuddína Bobo. Jsou zde k vidění zmíněné tugy a ochotný správce si s vámi rád popovídá a přečte za Vás modlitbu. Podává se zde i svatá voda, která obsahuje údajně částečně vodu dovezenou z posvátného zdroje Zam-Zam v Mekce.

Dnes celému areálu dominuje především mešita, která je nejmladším, a lze říci trochu neorganickým, doplňkem místa. Byla postavena v 90. letech a ničím nepřipomíná středoasijskou architekturu. Minarety, výzdoba okolo oken, balkónky připomínají spíše severní Afriku (Maghreb). Podle některých názorů přispěl na její stavbu Irák, a dokonce Saddám Husajn, rozšířující svůj vliv tam, kde byla nějaká spojitost s Bagdádem.