Cestou do archívu se občas projdu od náměstí Přátelství národů (Halklar Do’stligi), okolo stejnojmenného paláce a kolem dolní komory parlamentu (Oliy Madžlis). Mezi nimi a dnes novou stavbou Národního divadla se pomalu ztrácí medresa Abdulkásyma. Není stará, alespoň ne ve srovnání s Bucharou, Samarkandem či jinými místy v Uzbekistánu. Nicméně má pozoruhodného stavitele a také pozoruhodný osud, který jí zachránil před zničením.
Škola smotná byla vystavena v polovině 19. století (byť základy jsou evidentně staršího rázu) pod vedením sufíjského šejcha řádu naqšbandíja Abdulkasyma išona (učitel). Nápis v mešitě hlásí, že jsou zde uschovávány vlasy Rasula, tj. Proroka Muhammada.
Proč je tato stavba krásná a co je posvátné jako ráj nebeský,
Protože se zde chrání ctěné vlasy posla Božího
S hrdostí proto svět píše jeho historii:
Velikolepý chrám posvátných vlasů Proroka.
Náboženská nadace Abdulkasyma patřila k nejbohatším v Taškentu a sám šejch byl velmi uznávanou osobností starého města. Zároveň si uvědomoval význam moderního vzdělávání a byl jedním z prvních, kteří prosazovali modernizaci čistě náboženského vzdělávání. Jeho medresa proto patřila k těm pokrokovějším v Taškentu a sám Abdulkasym se živě zajímal o novinky třeba v oblasti zemědělství, odkud pocházelo i jeho bohatství, i evropského vzdělání: „Když si člověk osvojí znalosti jakýchkoliv národů, je to jenom užitečné. Každý národ, který se naučí něco od jiného, rozmnožuje vlastní znalosti.“ (Ostroumov 1896, s. 128).
Právě zde v roce 1865 byla uzavřena kapitulace Taškentu ze strany místních elit, pod níž přidal svůj podpis i šejch Abdulkasym chán. Podepsal i akt o „dobrovolném připojení Taškentu k Rusku“, který donutil taškentské elity podepsat generál Čerňajev.
Lidové pověsti jej mají neodmyslitelně spojeny s cholerovými nepokoji v Taškentu v roce 1892. V květnu tohoto roku vypukla jedna z největších epidemií v carském Turkestánu. Cholera zachvátila staré i nové město. Ruská administrativa vyhlásila přísná karanténní a sanitární opatření, včetně příkazu, že zemřelí se podrobí lékařskému, resepktive patologickému vyšetření. Brzy však bylo nebožtíků mnohem více než byli ruští doktoři schoni vyšetřit a těla zemřelých tak nebylo možné pohřbít podle muslimského obyčeje (Kudrjašov 2019). Mezi místními obyvateli se také rozšířila zpráva o otrávené vodě v kanálu Bozsu, kterou údajně chtěli Rusové otrávit tamější populaci. Dav lidí se hrnul ze starého města do nového a 24. června došlo ke srážkám mezi obyvateli starého města, ruským davem a ruskými vojsky a policisty. Po těchto incidentech obsadili ruští kozáci staré město a gubernátor Alexandr Vrevskij chtěl původně zaútočit plnou silou ruské posádky a vyhladit všechny útočníky. V tuto chvíli zasáhl Abdulkasym išon. Nejprve svolal do své medresy porady významných duchovních i světských představitelů starého města a poté napsal generálu Vrevskému dlouhý dopis, v němž vysvětlil nesoulad přijatých opatření s islámskou vírou a také požádal gubernátora o odvolání vojsk ze starého města a zabránit zásahu ruské armády ve starém města (celý dopis i odpověď gubernátora viz Ostroumov 1896, s. 128-130). Samotným Abdulkasymem však tyto události významně otřásly a během několika dní rovněž zemřel na choleru. Po jeho smrti se počet úmrtí výrazně snížil. Lidové legendy připsaly konec cholerové epidemie právě jeho oběti. Ve skutečnosti se jednalo o kombinaci sanitárních opatření a také ústupu epidemie, v lidovém podání to však znamenalo znamení, že oběť tak významné osoby byla pro Alláha dostatečnou šíření nemoci se zastavilo.
I po smrti Abdulkasyma se v medrese učilo podle jeho odkazů. Školou prošla celá řada budoucích reformistů (džadídů) ve Střední Asii, mezi jinými i Munavvar Qórí, jeden ze zakladatelů džadídistického hnutí v Taškentu, Abdurauf Fitrat, pozdější ministr kultury a autor uzbecké abecedy podle latinky, či spisovatel Abdulló Qodiriy, o kterém na tomto blogu již byla (a ještě bude) řeč. Žákem této medresy byl i Zijavuddín Babadžanov, v letech 1956-1980 nezaměnitelný vůdce středoasijského muftíjátu a pro mnohé zahraniční delegace synonymem muslima.
Medresa byla zrušena v roce 1919 a postupně chátrala. Nepomohly jí ani následky zemětřesení v letech 1946 a 1966. Téměř 50 let zde žily rodiny uprchlíků před hladomorem ze samarské oblasti, který vypukl roku 1929. Podobně jako v jiných zařízeních podobného typu, byla i zde zřízena drobná výroba, v tomto případě hraček a k objektu byly přistaveny nejrůznější přístavky, zcela neodpovídající účelu stavby. Jeho stav v 80. letech byl natolik katastrofální, že bylo rozhodnuto medresu zbourat a na jejím místě postavit objekt restaurace či čajchány. Na obranu budovy však kupodivu povstal tehdejší mladý náčelník taškentské pobočky ochrany kulturních a historických památek Abdulaziz Muhammadkarimov. Jeho péčí se podařilo zabránit vybourání stavby a naopak její rekonstrukci, která proběhla v letech 1982-1987. V medrese se postupně začali stahovat řemeslníci z různých míst a dnes zde funguje umělecké sdružení Yodgorlik. Pokud se Vám nepodaří dostat se třeba do Rištonu, potom se zde dají koupit originální keramické talíře, samozřejmě za příslušnou cenu.
V současnosti je opět místo ohrazené stavbou. Namísto jezera či nádrže s vodou, která si zde ještě pamatuji v roce 2002-2003 a která přispívala k menší prašnosti a větší vlhkosti horkého taškentského léta, je dnes další šeredná stavba, přičemž je zajímavé, co z toho nakonec bude – nové divadlo, jak je vidět i na vysokém plotu stavby, nové zábavní centrum (kterých je v Taškentu i tak dost, třeba to ne úplně fungující, ale s velkou slávou otevřené pod televizní věží) nebo něco jiného? Toť otázka. Každopádně medresa Abdulkasyma dostane pravděpodobně nového architektonického souseda, který stavbu zcela odsune do stínu parlamentu (Olij Mažlisu) a nové budovy, jejíž účel je zatím neznámý, ale tajný.
Добромыслов, Александр Иванович: Ташкент в прошлом и настоящем. Ташкент, 1912.
Кудряшов, Андрей: Принявший чужую беду. Сакральные места Узбекистана, очерк четвертый. Шейх Абдулкасим и холерный бунт. Fergana.agency, 29.06.2019.
Латипов, Шухрат : В Национальном парке высушено второе озеро. На его месте построят театр. Газета.uz, 4.8.2021.
Остроумов, Николай Петрович: Сарты. Этнографические материалы, Ташкент, 1896.
Хан, Владислав: Медресе Абулкасым. Mytashkent.uz, 6.5.2009.
Sahadeo, Jeff: Epidemic and Empire: Ethnicity, Class, and „Civilization“ in the 1892 Tashkent Cholera Riot. Slavic Review, Spring, 2005, Vol. 64, No. 1 (Spring, 2005), pp. 117-139.
Z taškentské čajchány 