Taškentské železniční muzeum nedaleko severního nádraží zná v hlavním městě prakticky každý, kdo někdy projížděl od letiště kolem hlavního nádraží po Malém okruhu. Lokomotivy jsou viditelné i z této jinak poměrně ošklivé dálnice, ale zdaleka ne všichni Taškentci zde někdy byli. Z českého či evropského hlediska samozřejmě nelze srovnávat muzeum s Lužnou u Rakovníka (přes všechny nedostatky posledního) nebo dokonce s Moulhouse, Bruselem či britskými muzei železnice. Na druhou stranu se jedná i tak o pozoruhodné místo, které kdyby se jenom trochu vylepšilo, bylo by to skvělé.
Založení muzea je spojeno s tehdejším ředitelem Středoasijské železnice Nikolajem Andrejevičem Bělogurovem, který dal zelenou shromáždění exponátů na břehu kanálu Salor nedaleko tehdy jediného hlavního nádraží ve městě. Celá věc by se však neobešla bez iniciativy nadšených železničářů, kterým se nechtělo dávat do šrotu vyřazenou techniku a uspořádali několik hašarů (společné práce) a vydobyli si u úřadů i vedení železnic možnost vytvořit muzeum.
Zajímavosti začínají již u vchodu, kde návštěvníky vítá malá úzkorozchodná KČ4-228 vyrobená ve Škodových závodech. Sloužila nejprve v suljuktinských dolech a poté sloužila do 70. let v Kokandu na dětské železnici.
Jedním z nejstarších exponátů je „Ovečka“, lokomotiva OV 1734 z roku 1914. Není sice pravda, že si tato lokomotiva zahrála v sovětské kinematografii, ale zcela určitě jezdila po středoasijské železnici v době první světové války a za občanské války se tyto lokomotivy stávaly součástí obrněných vlaků bolševiků.
Zajímavá je i trofejní lokomotiva ze 2. světové války Ед 23 71 z roku 1944, která byla přivezena z USA pomocí Land and Lease programu. Ostatně, trofejních lokomotiv ze druhé světové válka je zde hned několik. Lokomotiva ТЭ-5200 patří ke skutečné válečné kořisti. Byla vyrobena v roce 1943 v Berlíně a zabavena při ústupu německé armády.
Sbírka dieselových lokomotiv z Charkovského či Luhanského závodu nás přenáší více do současnosti a člověk si vzpomene na lokomotivy, se kterými se setkal ještě v provozu na Ukrajině, ve Střední Asii či jinde v bývalém Sojuzu.
Pro našince je především zajímavý Čmelák (ЧМЭ), který tvořil základ flotily těžkých dieselových lokomotiv ve Střední Asii, občas se s na něj dá narazit při posunu na některých stanicích v Uzbekistánu.
Unikátní je dvoupatrový turistický vyhlídkový vagón vyrobený v 70. letech v Leningradu a určený pro olympijské hry v Moskvě (1980). Moc slávy v běžném provozu si neužil. V Taškentu pravděpodobně zůstal jediný dochovaný exemplář. Bohužel interiér by potřeboval rekonstrukci, ostatně jako všechny exponáty.
Prostředkem muzea jezdí sem a tam vláček vedený dieselovou lokomotivou ТУ7-0544, která měla rovněž zajímavý osud. Původně byla opravena pro novou dětskou železnici v Kokandu (odkazy zde nebo zde). Poté, co projekt železnice v Kokandu nebyl dokončen, zůstala po roce 2008 lokomotiva v Taškentu a při dostatečném počtu zájemců a pokud je nafta vozí nepravidelně vlaky po muzeu (6000 sumů).
Škoda, že se vedle megalomanských staveb na úvěry nenajde i pár miliard sumů (čili milióny dolarů) na obnovu a rekonstrukci lokomotiv a vozového parku v tomto jinak unikátním muzeu. Jak by bylo fajn například posedět u šálku čaje ve vyhlídkovém vagónu, projít si expozici modelové železnice ve vagónu ze 30. let či z klasické „plackarty“. Exponáty tohoto typu existovaly (a možná dosud existují). Pro začátek by však stačilo investovat alespoň relativně menší peníz do tabulek, které by v uzbečtině, ruštině, případně angličtině vysvětlovaly, na co se vlastně díváme.
Odkazy:
Музей паровозов и другой железнодорожной техники (23.2.2019)
… В коммуне остановка (5.8.2012)
Хранитель истории (25.4.2009).
Z taškentské čajchány 