Hokej v Taškentu a v Uzbekistánu prošel v posledních letech zmrtvýchvstáním. Nicméně historie hokeje v Taškentu sahá do poválečných sovětských let. Hokejové zápasy se staly s televizními přenosy velmi populární a pamatuji se, že i v zapadlých koutech Střední Asie si vzpomněli na hokejové bitvy ČSSR-SSSR (o těch u nás nejznámějších z roku 1969 raději nemluvit). Starší lidé vzpomínali na hokejové bitvy s míčkem na taškentských dvorech, a to i v době, kdy sehnat hokejku v Taškentu bylo jako hledat zmrzlinu na poušti, většinou se jednalo o domácí kutilství, jen ti nejšťastnější kluci dostali hokejky přivezené z Moskvy, Leningradu či Kyjeva.
Tehdejší první tajemník Komunistické strany Uzbecké SSR Šaraf Rašidov nechtěl zůstat pozadu za ostatními republikami a podpořil rozvoj hokeje v Uzbekistánu. Když už byla tradice hokeje v „sousední“ Alma-Atě (od roku 1932), Taškent jako největší město Střední Asie (a 4. největší v SSSR) nesměl zůstat pozadu.
V rámci přestavby Taškentu po zemětřesení měl být postaven i zimní stadión. Původně měl být v centru města, hned vedle fotbalového stadiónu nejslavnějšího klubu Pachtakor Taškent. Nicméně násilné střety ruskojazyčného a uzbeckojazyčného obyvatelstva, které se objevily po zápasu Pachtakoru s Dinamem Minsk (0:1) a Spartakem Moskva (1:2) v dubnu 1969, vedly k rozhodnutí přenést hokejový stadion dále od centra, do univerzitního campusu (Vuzgorodku).
V roce 1970, v roce oslav 100 let narození V.I. Lenina, tak byl slavnostně otevřen místní „zimák“ pojmenovaný podle výročí „Jubilejnyj“ pro 4000 diváků. V letech 1971 a 1972 se hrál turnaj „Taškentský led, kterého se účastnila špička sovětského hokeje – roku 1971 vyhrál například Spartak Moskva před rivalem CSKA (v brance se slavným Vladislavem Treťjakem) následovaný Chimikem Voskresensk a Torpedem Moskva. Co klub to pojem v sovětském hokeji.
Zdroj: https://www.sports.ru/tribuna/blogs/binokor/2498285.html
Na sportovní, respektive hokejové mapě Sovětského svazu se v 70. letech objevil i hokejový klub Spartak Taškent, od sezóny 1973/1974 známý jako Binokor (Stavitel), nejjižnější sportovní klub sovětského státu. Již na první sezónu ve třetí nejvyšší sovětské lize Šaraf Rašidov přilákal do Uzbekistánu starší hokejové hráče z předních sovětských klubů. V první sezóně 1971/1972 skončil Spartak Taškent na čtvrtém místě třetí ligy (nazývané druhá). V roce 1972 se taškentští spartakovci dočkali i prvního mezinárodního klání, když do Taškentu přijela mládežnická reprezentace Polska a prohrála zde 7:10 a 4:9. Po pěti sezónách ve druhé (třetí) lize, kde se taškentský tým pohyboval v horní polovině tabulky (do pátého místa), se v sezóně 1975/1976 podařil postup do první ligy (fakticky druhé), a to včetně největší hvězdy, útočníka Rinata Bajmuchametova z Omsku. Jinak většinu týmu tvořili vždy hráči z evropského Ruska, uzbeckých hokejistů hrálo velmi málo.
V roce 1978 získal klub Binokor zelenou na účast na československém turnaji „Zlatý klas“, který se v tomto roce konal v Táboře (jinak v Českých Budějovicích). Po dvou přátelských zápasech s Motorem (2:2 a 5:5) se na turnaji střetli s reprezentací ČSSR v téměř nejsilnější sestavě. Taškentský klub neměl žádnou šanci a prohrál vysoko 1:16. Ve druhém zápasu však porazil domácí České Budějovice (oslabené o největší hvězdy Pouzara a Dvořáka) 7:1, zatímco v posledním zápasu remizoval s Dynamem Berlin 4:4 a skončil celkově na třetím místě. Po ukončení turnaje „Stavaři“ z Taškentu sehráli ještě dvě přátelská utkání s tehdejšími účastníky 2. československé ligy ZVVZ Milevsko (3:5) a Slávií Praha (6:2).
Další zahraniční šanci již Binokorovci nedostali. Z ambiciózního týmu na špici druhé sovětské ligy se postupně stal průměrný tým první (reálně druhé ligy). O postupu do nejvyšší sovětské ligy si mohl tým z Taškentu nechat jenom zdát. Své vykonaly i dvoje neúspěšná mistrovství světa, které „sborná“ SSSR nevyhrála a trenér Vladimir Tichonov trval na lize z nejlepších hráčů z Moskvy, Leningradu, nanejvýše z Kyjeva, Rigy či evropského Ruska. Za Ural, na Sibiř, nemluvě do Střední Asie se mu již nechtělo létat.
Pro Taškentu to mělo neblahé důsledky. Přes všechnu snahu a lobbing Šarafa Rašidova se nepodařilo shánět dobré hráče, byť i z druhého či třetího sledu sovětské hokejové školy. Přesto ještě v sezóně 1979/1980 nastoupil za Taškent na několik zápasů Viktor Nečajev, pozdější první sovětský hráč, který nastoupil v NHL (Los Angeles Kings). Ten však prohlásil, že v „Uzbekistánu neexistuje seriózní hokej„. Symptomatickým se stalo vystoupení hokejistů Binokoru jako „reprezentace“ Uzbecké SSR na zimní spartakiádě SSSR v letech 1978 a 1982, kdy tým skončil předposlední, respektive na posledním šestnáctém místě. Krize hokeje v Uzbekistánu i Uzbecké SSR samotné vygradovala v sezóně 1983/1984. Na podzim 1983 zemřel v době vrcholící bavlníkové kampaně (boj o bavlnu) první tajemník Šaraf Rašidov, který hokej (a sport obecně) všemožně podporoval, a Binokor od začátku ligy byl vysloveně outsiderem. Výsledkem bylo poslední místo v tabulce a sestup do druhé (třetí ligy).
Po neúspěšném pokusu o návrat se vedení Uzbecké SSR i sovětská hokejová federace stále více zaobírala otázkou zrušení hokejového projektu v republice. Tuto skutečnost načas odvrátila reforma první i druhé sovětské ligy, díky níž se Taškent vrátil načas do druhé nejvyšší ligy. Nicméně šance získat slušnější hráče z Moskvy, Leningradu nebo z jiných ruských klubů byla stále menší a novému vedení republiky chyběly správné kontakty na správných místech v centru, stejně jako snaha podpořit hokej v Uzbekistánu. Prioritou se stal fotbalový klub Pachtakor Taškent a jeho návrat do nejvyšší sovětské soutěže. Sezóna 1987/1988 se tak stala poslední v historii taškentského Spartaku/Binokoru. Byly zlikvidovány i mládežnické kluby a led na sportovním stadionu Jubilejnyj i v přilehlé tréninkové hale postavené při rekonstrukci v letech 1981/1982 osiřel. Po rozpadu SSSR a ekonomických problémech s tím spojených neměl nikdo zájem o jakoukoliv obnovu hokeje v Uzbekistánu. Zimní stadión se změnil nejprve na tržnici a v roce 1998 byl zbourán a na jeho místě byl postaven obchodní dům O’zko’rgazmasavdo v unylém sklobetonovém duchu.
Pokud jde o hokej, k jeho částečnému obnovení došlo až po roce 2010. První vlaštovkou se v tomto směru stala výstavba haly v parku Furkata, kde se objevila po mnoha letech v Taškentu ledová plocha. Pokus o obnovení soutěžních klání v letech 2012/2013 vděčí Uzbekistán bývalým „binokorovcům“. Ališer Asimov, bývalý hráč mládežnického Binokoru, podnikatel se sídlem ve Spojených arabských emirátech, dal dohromady některé bývalé hráče klubu, včetně například legendárního brankáře Il’mira Karimova či nezaměnitelného Šukura Karimova, který odehrál v dresu Binokoru devět sezón. Díky velkému úsilí se podařilo v roce 2012 zahájit uzbeckou hokejovou ligu se čtyřmi týmy – Žraloci, Levharti, Bílí medvědi a Binokor. Ligu tehdy podpořil hokejový fanoušek a prezident uzbecko-ruské společnosti Eriell (mj. i s českým podílem) Bachtijor Fazylov, který zůstal hlavním sponzorem uzbeckého hokeje dodnes a je také předsedou Federace hokeje Uzbekistánu. Odehrálo se však pouze první kolo, druhé, v zimě 2013, se již neuskutečnilo a liga byla uzavřena. Tehdejší prezident Islom Karimov nepodporoval hokej, jakož i všechny zimní sporty. Federace ledního hokeje Uzbekistánu byla rozpuštěna „rozhodnutím shora„. Pouze v roce 2014 se ještě podařilo otevřít kluziště v obchodním centru Next, kde se nakonec podařilo dát dohromady menší dětskou hokejovou skupinu.
K obnovení hokeje v Uzbekistánu došlo až za podpory nového prezidenta Šavkata Mirzijojeva, který byl zvolen na místo zemřelého Isloma Karimova v prosinci 2016. Záhy byla obnovena Federace ledního hokeje Uzbekistánu a v roce 2019 byl Uzbekistán přijat do IIHF a rozehrála se první liga uzbeckého hokeje se čtyřmi kluby – Taškent, Binokor, SImurg a Humo. Nakonec se hlavním klubem země stalo Humo Taškent, hrající od roku 2022 kazašskou Pro ligu s poměrně velkým úspěchem – v sezóně 2022/2023 skončil na druhém místě.
Nejen pro lední hokej byla v letech 2017-2019 vystavena moderní víceúčelová Humo aréna pro 12500 diváků, která se stala centrem uzbeckého hokeje. Na místě někdejšího stadiónu Jubilejnyj a obchodního centra byl na počátku roku 2023 otevřen ledový palác Alpomyš, odkazující svým názvem k legendárnímu hrdinovi z turkických bájí a svou architekturou k bývalému paláci Jubilejnyj. Je to tak trochu kopie stadionu, téměř kapesní, nicméně vhodně položená mimo centrum a zároveň na stanici metra Biruní, sloužící jako náhradní hala.
K dalším cílům uzbeckého hokeje patří účast na mistrovství světa. Jeho sousedé již podobný krok učinili. Kazachstán je dlouholetým členem IIHF a osciluje mezi mistrovstvím světa (kde jej zná i česká reprezentace) a 1. divizí. Turkmenistán a Kyrgyzstán vstoupily na mistrovství světa ve 4. divizi, obvykle s nakoupenými hráči. Turkmenistánu se podařilo vyšplhat se do IIIA divize, v čemž jej v roce 2023 následoval Kyrgyzstán, který bude MS IIIA divize hostit v březnu 2024.
Vybrané Zdroje:
What the puck? Uzbekistan dreams of ice hockey (Eurasianet.org, 9.11.2018)
Сафронов, А.В.: Самая южная хоккейная команда СССР (Sports.ru, 20.6.2019).
Сафронов, А.В.: Самый «ташкентский» «Бинокор» – сезон 1987/88 (Sports.ru, 6.8.2020).
Троицкий, А.: Жаркий узбекский лед. Будет ли в стране профессиональный хоккей? (Fergana.agency, 8.2.2019).
Троицкий, А.: Прыжки выше головы. Итоги хоккейного сезона в Центральной Азии (Fergana.agency, 29.05.23).
Хоккей на родине плова (к 40-летию узбекского хоккея). MyTashkent.uz, 7.2.2017.
Z taškentské čajchány 
Pingback: Na hokeji v Taškentu – V Taškentu